Italský fenomén la dolce vita máme spojený se sluncem, mořem, ženami, dobrým jídlem a vůbec s emotivním a pudovým prožíváním skutečnosti, možná i s lehkou dětinskostí a radováním se z každé maličkosti. Málokdy si ale uvědomujeme, že se jedná také o přesné postupy, které je třeba dodržovat, abychom si život skutečně osladili.
Je to jedna z věcí, které si povšimnete, až když se s italskou kulturou začnete potkávat pravidelně, slavná italská la dolce vita není něco, co existuje samo o sobě, ale naopak v mnohém jde o usilovné směřování k prožívání každého okamžiku života s co největším prožitkem a radostí z něj. Když jím, tak jím co nejlépe, když se oblékám, tak co nejlépe, když spím, tak co nejlépe, když se miluji, tak co nejlépe a s největším potěšením. Z části se jedná o kulturní vzorec, kde každá životní situace vedena se snahou o maximální požitek, avšak v rámci naprosto přesných pravidel.
Pokud se chceme vydat po stopách toho, co la dolce vita značí, je třeba začít jídlem. Slovo mangiare, tedy jíst, je bezpochyby tím nejdůležitějším slovesem vůbec a hovory o jídle představují zejména na jihu přes padesát procent obsahu komunikace obecně. Je až s neuvěřením s jakými emocemi Italové mluví o tom, co kde snědli nebo snědí. Vášnivě se hovoří o zítřejší snídani i večeři a z počátku jeden nechápe proč musí vědět, co bude chtít zítra k obědu, ale právě to, že víte co chcete jíst, je v širším hledisku ukázka toho, že dokážete poslouchat svůj vnitřní hlas a víte, co od života chcete. Málokdy se ponížíte před italskou ženu víc než když nevíte co chcete jíst.
Vše okolo jídla má ale přesná pravidla, cappuccino se nepije po jedenácté hodině dopolední, ryba se nepřipravuje s cibulí, na podrážděný žaludek je čaj z fenyklu. Stejně tak každý recept má v každém regionu přesně daný postup. „Lidé si často myslí, že můžou udělat recept podobně a pořád to bude to samé jídlo, ale není.“ Říká mi jeden Ital, co procestoval svět. Jde o každý detail, někde se použijí malá žlutá rajčátka a to dělá onu specifickou chuť. S červenými by už to bylo jiné. Neapolská pizza má jemné nadýchané okraje, nikoliv křupavé a právě proto je to ta pravá pizza z Neapole. A tak je jídlo všude trošku jiné. Italové berou to nejlepší z historie, ale na rozdíl třeba od Řeků se nebojí věci inovovat k lepšímu.
Důležité je vnímat, že la dolce vita je v mnohém přesný postup, který pokud budeme následovat, povede ke zkvalitnění prožívání našeho života. Na téhle pláži je třeba si odložit jídlo právě sem, protože tu zůstane v chládku, nejlepší pizzeta rottonda je k dostání právě u tohoto chlapíka, který otvírá v sedm večer a chobotnice v téhle malé restauraci je vyhlášená po celém kraji. Italové mají přes dva tisíce let dlouhou tradici vylepšování postupů, které vedou ke sladkému životu.
Vím, že rozpoutávat znovu debatu mezi naučeným a vrozeným chováním nemá smysl, ale přesto si kladu otázku, zdali je možné sladký život přenést i do zaalpského prostoru, alespoň v nějaké okleštěné verzi. Věřím, že to nějak půjde.
listopad 2016