Už od rána se do města na kopci sjíždějí davy turistů z celého ostrova. Normálně prázdné ulice se začínají plnit lidmi, a muži v zelených vestách odkazují přijíždějící na pro tento účel vzniklá parkoviště. Začínají trhy, o kterých Lonely Planet píše, že jsou příliš turistické.
Ulice starého města jsou zaplněny stánky, ve kterých lze koupit všechno a nic od Asie po Jižní Ameriku. Prodávají tu zestárlí hipíci, řemeslníci, cetkaři nebo Afričané, někteří v tradičních oděvech nabízející slušné kopie tradičních masek, jiní s vyskládanými pásky z velbloudí kůže za 2E.
Autenticita trhu, pokud něco takového můžeme sledovat je ale skoro nulová. Nějak tu chybí to pověstné španělské corazón.
Na vině budou asi návštěvníci trhu: britští a evropští důchodci, kteří zde tráví zimu nebo alespoň zimní prázdniny. K tomu ještě další zimní turisté. Není tu ale ani stánek s ovocem a zeleninou a trh je čistě jen pro turisty. Tři místní staříci tak mají problém ubránit svoji lavičku před hordami turistů: „vino tinto no frio,“ vysvětluje starší pár servírce z Itálie, muž ve zvláštním chodícím vozíku se vyhřívá na slunci opřen o bílou zeď, tlustá žena zkouší rozeznít modlitební misku a tlustý manžel v tílku ji pozoruje. Pán s knihou sedící a čtoucí, aby se co chvíli přemístil na jinou židli a pokračoval ve čtení, podle toho, jak jeho žena obchází stánky, na což on rozhodně nemá náladu. Angličanka, která je tu už 25 let, kreslící na vyplavené dřevo delfíny a pálící ve své galerii palo santo, a tak dál.
Město ztratilo veškerou svoji identitu a poskytlo své kulisy hordám turistů, kteří jej přetvořili podle svého. Někdy lépe a někdy hůře.
Prodejci tak prodávají, ale bez španělské vášně, se kterou si zákazníka běžně vodí tak jak to dělá matador s býkem. Tady se to spíš podobá koridě, kde matador zabíjí jen kvůli penězům a bez toho, aniž by do toho dal nějaký cit. Býci jsou poslušní a prodejce nemusí předvést nic. Stačí se usmát a býka zkasírovat. Žádné veroniky a dojemné příběhy o původu cetek ani nejsou potřeba.
Pak nějaké ty stánky s jídlem, café con leche a sangria z tetrapaku. Pro nás je nejvyšší čas vydat se na další cestu. I takovéto trhy mají vlastní poetiku, ale chvilka toho stačí…
Je těsně po západu slunce a my se rozhodujeme během zpáteční cesty se znovu zastavit v místě trhů. Nic už nenasvědčuje tomu, že zde nějaký byl. Ulice jsou čisté, pustoprázdné a chladné. Ticho a nic. V tom někde v dálce jako bychom zaslechli hlahol s hudbou. Labyrintem opuštěných ulic přicházíme k místu, ze kterého se ozývá živá hudba. Před barem, ale hlavně uvnitř baru postávají místní a všude zní španělský hlalol a zpěv. Vcházíme dovnitř podniku, kde jsou jen místní a kde všichni v šest večer paří, jako kdyby byl za hodinu konec světa. Muži tu tancují kolem svých dam a ženy vrhají pohledy, které bodají více než píka. Bar je zaplněn a vyhříván vlnícím se životem. Lidé zpívají se zpěvákem, jehož kytara tančí prostorem. Kde se to sakra tady vzalo? On tady někdo bydlí?
Dáváme si jeden drink a já po chvíli nějak cítím, že do toho rytmu večera nepatříme. Asi se mi to jen zdá, možná je to jen málo alkoholu, ale prostě nejsme místní, a to je teď něco jiného, než tomu bylo z rána. Turisté vzali město útokem, ale teď se stáhli do svých resortů a město na čas osiřelo. Obyvatelé města se znovu sjednotili v oslavě těch, kteří každý týden znovuzískávají kontrolu nad ztraceným městem. El pueblo unido…
Hordám turistů ani jiným globálním fenoménů se dnes prostě ubránit nedá, a tak vznikají po tomto světě nové způsoby, kterými se život ve spálené zemi dere napovrch ve chvilkách, kdy se globalismus nedívá. Stejně zázračně, jako se z místních pouští po pár dnech vláhy vyhrnou zelené lístky, tak i život nachází cesty tam, kde se zdá být vše již dávno ztraceno.
únor 2018