Deirdřin soud

Irininy zahrady jsou ukryty v uličkách nad gotickým opatstvím Bellapais, na severních svazích hor  turecké části Kypru. Pohoří se zde pomalu zvedá přímo z moře do vysokých a ostrých vápencových špiček a někde v dálce na horizontu je za dobrého počasí vidět Anatólie. Jen pár kilometrů odtud, na břehu moře, rozprostírá se starobylá Kyrénie, dnešní Girne, jedno z nejhezčích míst ve středomoří.

Do Bellapais se jezdí kvůli gotické stavbě opatství francouzského původu a vzezření z 13. století (gotika na Kypru má své vysvětlení ve středověkých snahách o dobytí nedalekého Svatého hrobu), která tu v tureckých kulisách, zahalena květinami a s výhledem na moře, vypadá jako část rajské zahrady – ostatně název opatství Abbaye de la Belle Paix – opatství míru, naznačuje, jak moc nadpozemské místo tu tehdejší mniši našli. Nahoru do kopce, nějakých dvě stě metrů uličkou tak úzkou a místy tak strmou, že ji auto téměř neprojede, leží Irininy zahrady, místo deirdřina soudu.

Za nenápadnou brankou se skrývá zahrada s několika stavbami, které tu John a Vivian Guthrie zakoupili a zrenovovali po roce 1952, poté, co si jako doktoři odpracovali několik let v Kuvajtu a následně byli penzionováni v relativně mladém věku. Zde našli místo k důchodovému odpočinku a k uměleckým aktivitám – hře na piano a malování obrazů. Lehko si představit, jak romantické muselo být místo tehdy, v téměř nezastavené části ostrova, bez vody a elektřiny, ale s nepřekonatelnou scenérií, vystavené moři, slunci a anatolským větrům. Ostatně Lawrence Durell jen pár metrů odtud psal knihu Bitter Lemons, z hlediska celosvětové literatury asi zanedbatelnou, ale pro koloniální Kypr důležitou knihu.

Vyrůstala zde i dcera Guthriových, Deirdre, a to až do doby, než jí uchvátilo Flamengo a ona za ním vycestovala do Španělska a do světa, aby se stala i přes své skotské kořeny jeho uznávanou tanečnicí. K návratu zpět do Bellapais ji přiměla až smrt její maminky v roce 1987. Deirdre přijela z Ameriky na tři týdny a už neodjela. Postupem času zde vybudovala Irininy zahrady (Gardens of Irini), bed and breakfast s neuvěřitelným duchem, kam mnozí jezdí pravidelně nabírat energii a podměty pro další život.

Zahrada, jak je tu zvykem a nezbytností, je vybetonována a s mnoha květináči, nese se v koloniálně-orientálním duchu, s příchutí flamenga. V parném létu zahrada poskytuje kýžený stín a chládek. Květy se mísí s uměním na stěnách, mozaikami, zrcadly a zašlými detaily kování klik. Je tu několik stolů pro hosty, okolo nich keře a rostliny a pár líných koček. Vstoupit do zahrad je jako vstoupit do dávno nepoužívaného ateliéru, kde všechno zůstalo nezměněno od posledního tahu štětcem před mnoha lety.

Deirdre, dnes už dáma v letech, přináší gin a tonic, s plátky vynikajícího citrónu, usadí se, sama se napije, pohladí kocoura a zeptá se: „Tak co jsi v životě dělal?“ V našem kontextu nezákeřná otázka, ve zdejším prostředí ale nabývá ultimátního charakteru a člověk cítí, že se z ní nechce jen tak vyvléknout a odpovídá popravdě, i kdyby měl říct, že to za moc nestálo. Jednomu dochází, co je v životě důležité a co nikoliv a že místo obchodního kreativce, na kterém si tak zakládal, je u deirdřina soudu vlastně nic nevážící kvalitou.

Představuji si, že jednou až zavřu oči na posledy, předstoupím před podobný soud. A asi už je jasné, že v moment nejvyšší pravdy a upřímnosti nepotřebujeme, aby nás někdo soudil, ale soudíme sami sebe a od srdce, jelikož jsme schopni svůj život vidět bez falší, které si dnes a denně mažeme na chleba jako pravdu.

Čas od času, představuji si, že sedím v Irininých zahradách, popíjím gin s tonikem a vyprávím o svém současném životě. Masiv pohoří zvedá lehký vánek přicházející od moře, jehož modř se na horizontu spájí s oblohou v nedohlednu. Byl bych sám spokojený s tím, co právě vypravuji?

únor 2017