Za hradby Pompejí

Pompei

Ten příběh mi jako malému poprvé vyprávěla babička a zná ho asi každý. Město ležící pod Vesuvem bylo zasypáno léta páně 79 horkým popelem ze sopky, která se probudila po osmi stech letech spánku a kdo nestačil utéct, nalézá smrt pod bortícími se krovy budov v Pompejích, Herculaneu a dalších sídlech v okolí hory.


Na rovinu se musím přiznat, že z procházení antických památek mám vždy rozpačité pocity. Na jednu stranu se na ně vždy těším, pak mě ale přepadá jakási úzkost nad jejich prázdnotou a neživostí. Zkrátka nepatřím mezi ty, kteří dokážou ošumělým kamenům vtisknout život a rozehrát příběhy dávno odváté časem. Proto jsem také odjížděl na prohlídku Pompejí s velkými očekáváními, ale i nedůvěrou, zdali to co uvidím, mě nějak naplní.

Fórum s novými skulpturami
Fórum s novými skulpturami

Po památném dramatu, při kterém zemřel mimo jiné i Plinius starší, bylo město na půl druhého milénia zapomenuto, aby se pak od raného novověku stalo jednou z hlavních památek světa, kterou dnes projde na dva a půl milionu návštěvníků za rok. A nyní i já čekám v dlouhé frontě na lístky se skupinkami Asiatů, Anglosasů a dalších zvědavců z celého světa. Po vstupu do úvodní místnosti si lze udělat díky video-projekci dobrou představu o historii a důležitých zastaveních ve městě, takže jakožto tradičně nepřipravený návštěvník dostávám slušnou představu, o co tu vlastně jde. Pak už přichází oblast kolem fóra a zástupy turistů, průvodců a mezi nimi umístěné sochy moderního umění a začíná naše cesta po městě, procházení chrámů, vil, obchůdků a dávných hospod.

Zátiší s Vesuvem
Zátiší s Vesuvem

Vždy mi nejvíc vadilo, že při procházení antických vykopávek vídám jen hlavní objekty a nikdy nevidím to obyčejné, co odvál čas, tu výplň mezi gymnáziem, fórem, amfiteátrem a lázněmi. Co bylo tou mezihrou, jak vypadala běžná ulice? To vše se mi odhaluje až tady v Pompejích.  Město vypadá jako by bylo opuštěno teprve sto let a ne dva tisíce a tak tu zůstala celá struktura města. Chybí tu střechy, ale duch ještě zcela nevyprchal. Dobře udělané silnice jsou lemovány vysokými chodníky, všude jsou přechody pro chodce z kvádrů rozmístěných tak, aby mohl projet vůz a zároveň občan mohl projít suchou nohou. Je vidět rozdílnost bloků, pořadí domků, obchůdků, vil a všeho dalšího. Ve čtvrti kolem divadla se to hemží malými tavernami, vily boháčů se táhnou kolem hlavní cesty, zatímco vedlejší cesty mají výmoly a vyježděné koleje. Honosné vily jsou postaveny podle stejného plánu, avšak každá s jinou výzdobou. Hampejz je mimo hlavní cestu, ale v dosahu centra. Bohatí skupují sousední parcely, aby mohli rozšířit svá sídla. Ve městě téměř není žádná zeleň, snad kromě zahrad boháčů, kterými nepřetržitě protéká voda z fontán.  Všude po městě se nachází vývařovny, kam místní občané dennodenně chodili na oběd, hned vedle jsou malé provozovny a dílny o jedné místnosti. Jeden si uvědomí, že tahle přesně dnes vypadá Neapol, za dva tisíce let se způsob života vůbec nezměnil. Lidé jedí na ulicích, modlí se, shlukují na fóru, sví sedají ke svým a za městem je velká aréna pro dvacet tisíc lidí.

Z výzdoby lázní
Z výzdoby lázní

Ještě před pár desítkami let se na obou stranách železné opony běžně mluvilo o pokroku lidstva. Když tu tak procházím vily s nástěnnými malbami, které by se u nás v podobné kvalitě mohly objevit až někdy v novověku, když tu procházím perfektní stavbu města, kde muselo být radost žít, ptám se sám sebe, zdali není nějaká hranice, za kterou už nelze jít, kterou už nelze zásadně vylepšit, kterou lze maximálně s přestávkami udržovat. Tlustí američtí turisté, kteří se s námahou lopotí po kamenných cestách a kteří nadávají na přítomnost schodů na to tak nějak sami odpovídají a pravdou je, že o pokroku u nás už nikdo nemluví.

A tak návštěva Pompejí na jedny otázky odpovídá a jiné naopak klade. Na jedné straně je opravdu rozdíl vidět antické město skoro sociologicky a tak nějak si zažít, že před dvěma tisíci let tu žili lidé v některých ohledech mnohem lépe než my dnes. Můžeme o tom stokrát číst, ale zážitek z města je opravdu jiný a mnohem hlubší. A z tohoto úhlu pohledu je návštěva Pompejí událostí jiného řádu oproti jiným antickým památkám, které jsem měl tu čest navštívit. Na druhé straně jsou tu otázky, na které nemám jasnou odpověď. Běžně se dnes mluví o pádu civilizací, často plíživém procesu, který jeho současníci ani pozorují. Ale je například současná Itálie upadlá oproti starému Římu? Pokud srovnám centrum Neapole a staré Pompeje, pak se mi zdá, že život tu s jistými oscilacemi dosahuje podobných kvalit. Přejedu-li ale dálnici a projíždím-li současné Pompeje, pak bych řekl, že kvalita života naopak upadla. Díky tomu, že mnoho místních budov bylo postaveno načerno, nedošlo ani na výstavbu chodníků, takže je problém v husté dopravě vůbec někam dojít. Zaprášená silnice je lemována odpadky, mezi nimiž se vyjímá vyhozená pračka a prodavačka se tu zamyká ve vlastním obchodě.

Jeden z nešťastníků tehdejší erupce
Jeden z nešťastníků tehdejší erupce

Celé to tak rozmíchává hru na periferii a centrum a také otázku toho, co s čím vlastně srovnáváme, což jde moc daleko za hranice tohoto příspěvku a tak jen načrtnu, jak se o tom líbí uvažovat mně. Právě případ Pompejí, potažmo celé Itálie totiž ukazuje, že pokud bylo jednou v historii dosaženo nějaké vysoké mety, třeba jako tady v Pompejích, není problém se k ní po obdobích úpadku opětovně a poměrně rychle vrátit. Tak se to třeba stalo v 60. letech dvacátého století, kdy celkem zaostalá země jako by v pár letech objevila svojí dřívější maximu a stala se filmovou, průmyslovou, gastronomickou a oděvní velmocí téměř přes noc. Když to srovnám třeba s tím, jak dlouho u nás trvá po revoluci zavést demokratickou kulturu, pak je nabíledni, že postavit něco na zelené louce je úplně něco jiného, než moct čerpat v minulosti, byť třeba dávno pohřbené.

říjen 2016

Leave a Reply