Vzpomínky na Afriku

kloboukdolu

Dnes nás čeká přejezd zpět z Fuerteventury na ostrov Lanzarote. Věci máme připravené už od včerejška a ráno je akorát nakládáme do auta. Nakonec se ještě ptáme majitelů, zdali si můžeme prohlédnout jejich muzeum. Dva týdne jsme bydleli v malém domečku na střeše větší rezidence, zařízené v africkém duchu s původním nábytkem a obrazy domorodých obyvatel. Nějak jsme ale ignorovali malou cedulku s nápisem muzeum a já si na ní vzpomněl až nyní. Majitelé – bratr a sestra – zrovna odjíždí do města, ale ochotně nám muzeum otvírají a celý náš zdejší příběh se začíná ukazovat v jiném světle.

Dva týdny jsme zlehka přemýšleli, kde se tady vzalo stylové místo s velkým patiem, bazénem, květinami, kaktusy a krásnými kusy nábytku, jako byla naše postel s nebesy. Ale až nyní se otevírají v odpověď těžké a zdobené dveře muzea. Mnohdy v promluvách zmiňovaný záhadný manžel Jean Max, kterého jsme ale nikdy neviděli a o kterém jsme usoudili, že už je po smrti, byl Francouz ze staré monacké rodiny, který se vzbouřil konvencím, zbláznil se do Afriky a celý svůj život ji žil a poznával tak, jak jen mu dovolovala jeho pozice černé ovce z dobré rodiny. Pod pokojem, ve kterém jsme bydleli, jsou uchovány ve třech místnostech jeho vzpomínky na Afriku.

pohled na rezidenci
pohled na rezidenci

Nakonec si vzal Hawu, africkou dívku, u které jsme byli ubytováni a s ní tu vybudoval ono kouzelné místo, které dává pocítit blízkost Afriky více než zdejší suché větry. Hawa tu po jeho smrti provozuje penzion a na svého manžela stále nezapomíná. Muzeum je nejen pamětí jeho dobrodružství, ale i galerií obrazů, které namaloval a sbírkou předmětů z dob, kdy jsme ještě Afriku považovali za místo velkých příběhů.

Vchod
Vchod

Sbírkou, za které by se nemuselo stydět ani Náprstkovo muzeum, nás provází její bratr, který má vystudovaná africká studia a který byl tím nejmilejším hostitelem, jakého si lze vůbec představit. Na zdech visí kůže zvířat, jsou tu zrezivělé zbraně, dogonské masky, rituální předměty, keramika, minerály a prý i kosti dinosaurů. Vše lehce zašlé a shromážděné v té nejlepší koloniální tradici. A do toho obrazy, o kterých jsem si nejdřív myslel, že jsou naivní, aby mi pak došlo, že v nich je hluboká zkušenost Afriky, třeba jako u Tuarega s ohromnýma a drsnýma rukama, které toho něco v životě odtáhnuly.

vzpomínky na Afriku
vzpomínky na Afriku

Bratr Hawy mluví o nelehké historii jejich vlastního kmene Wodaabe. Sám je muslim a velmi ho trápí terorismus. Diskuse s ním by byla na dlouho, protože on je ten typ člověka, který spolehlivě vyvrátí i ty nejsilnější předsudky, ale teď už nezbývá než se rychle a vřele rozloučit, poděkovat, popřát štěstí do dalšího života a slíbit si, že se třeba ještě někdy zastavíme.

vzpomínky na Afriku
vzpomínky na Afriku

Odjíždíme do Corraleja, kde se koná místní trh s velkým zastoupením afrických prodejců v tradičních oděvech, kteří tu procházejí jako elegantní koráby pouště a ostře kontrastují s anglickými důchodci, kteří si nechávají masírovat svá zchátralá těla přímo na veřejnosti.

vzpomínky na Afriku
vzpomínky na Afriku

Musím se ptát sám sebe, jak je možné, že se během pár let změnilo vnímání celého kontinentu. Stará dobrá Afrika, jako by zůstala uzavřena tam dole ve třech místnostech.

Leave a Reply