Výstup na Rinjani

Rinjani

Mohutný kráter indonéské sopky Rinjani (3726m) je vidět z daleka a poutá k sobě pozornost jak místních, pro které je výstup tradičně náboženskou poutí, tak mnohé turisty, které už znudilo polehávání na plážích Bali, Lomboku nebo Gilies.


Sopka Rinjani se rozprostírá na Indonéském ostrově Lombok a jen proslulá Wallaceova linie ji dělí od známého ostrova Bali. Společně s výlety za komodskými draky jde asi o nejrozšířenější turistickou atrakci, vynecháme-li potápění, surfování a plážové lebedění. Samotný trek je klasicky dvoudenní (vychází se ze Sembalunu) nebo trojdenní (Semerun) a na cestu vás doprovodí nosiči s průvodcem. Na trek se dá po zaplacení poplatku v parku jít i samostatně, ale pak je třeba více času a vybavení.

Nedá se říct, že by výstup na vrchol Rinjani byl pohodlná a jednoduchá věc. Ano sopka nabízí opravdu krásné výhledy a její zdolání má nesporné kouzlo, ale je to 2600 výškových metrů v poměrně těžkém a sypkém terénu, ve skupině turistů, základní tábor je plný odpadků a o intimním a duchovním splynutí s horou si můžeme nechat jeden jen zdát. Přesto jsou ale pohledy z hory nezapomenutelné a vidět takovou sopku se jen tak nepoštěstí. Má cesta započala převozem z Kuty na Lomboku, dále jsem pak omylem dorazil do Semerunu místo Sembalunu, kde se připojuji k výpravě, co má jít třídenní trek. Fyzická kondice roku 2015 byla dost tristní.

Pohled ze základního tábora na vrchol
Pohled ze základního tábora na vrchol

sobota 26 září – do základního tábora

Nejdřív přejíždíme do Sembalunu, odkud naše skupina osmi turistů a několika nosičů s průvodcem vyráží směr zbytkům suchého tropického lesa. Ten během chvíle procházíme a pomalu začínáme stoupat travnatými svahy, které trošku připomínají Afriku. Pak stavíme na oběd, který je moc fajn, ale trošku nepochopitelně asi v  jedenáct dopoledne a trvá dvě hodiny, takže nám zbývá asi pět hodin světla na celý výšlap – a ten je opravdu impozantní. Začíná se v 1100m, první noc se přespí v 2700m, což znamená, že za jeden den se vyjde 1600 výškových metrů. Druhý den brzo ráno na vrchol 3726m, dalších 1000 výškových metrů a ten samý den se ještě sleze opět do Sembalunu 2600 výškových metrů.

Hřeben základního tábora mizící v mlze
Hřeben základního tábora mizící v mlze

První den nás čeká stoupák a to navíc v mracích a mlze, které se vždy odpoledne kolem kráteru slezou, stoupá se po sopečném hřebenu a vlastně vůbec nevíme, kam jdeme a jak ještě dlouho. Cesta začíná být dost rozbředlá a sypká, míjíme několik zkamenělých lávových řek, stromy jsou ohořelé nebo zčernalé a výstup je dost náročný. Jdeme po jednom z hřebenů, vždy je stoupání a pak takové platíčko, kde se dá odpočinout. Jde se mi docela těžce, vždy pár kroků a odpočinek, ale celkově to nějak zvládám. Nakonec asi po čtyřech hodinách místo šesti až sedmi docházíme na vrchol jednoho hřebene, kde už je jeden stan vedle druhého, naši nosiči začínají vybalovat tábor, mraky ustupují a my si tak můžeme vychutnat západ slunce, kde v pozadí je vidět i sopky na Bali. Pak se udělá dost zima, navlíkáme na sebe všechno oblečení, kecáme, jsou tu dva německé páry, Španělé na líbánkách, Pablo, španělský čtyřicátník nebo holandský kluk, se kterým jsem včera večer kecal před pokojem, dohromady 13 lidí, z čehož se 6 dostane na vrchol a Holanďan skončí těsně pod, dva to vzdají hned na začátku a další se ani nepokusí. Na jídlo čekáme dvě hodiny, takže pak jím až ve stanu, protože je mi venku zima. K večeři je chicken curry. Ve stanu jsem s jednou nesympatickou Angličankou, stan není nic moc, ale je prostorný, spacáky jsou tenké a nehřejí. Moc nespím, nebo téměř vůbec a čekám na výstup. Ve 2:15 nás mají probudit.

neděle 27 září  – na vrchol a zpět

Kolem stanu slyším procházet první zájemce o vrchol a o něco později mi podávají teplý čaj a sušenky přímo do stanu, balím se a vyrážím. Čekají nás tři úseky, nejdřív prudký stoupák na hřeben, pak cesta po hřebeni až pod vrchol a pak výstup na vrchol. Světlo čelovek už tvoří dlouhého hada a my se někde veprostřed do něj napojujeme. První stoupák je šílenej, hlavně proto, že lávová struska, ze které je kužel po kterém stoupáme, je rozemletá kopyty chodců v písek, do kterého se boří naše nohy při výstupu. Tvoří se takové řeky lávového písku, v jejichž korytech se snažíme postupovat. Není o co se opřít, nohy se boří a dost chybí hůlky, dýcháme prach postupující skupiny. Pro mě je to téměř neschůdné, ale pomalu se hrabu nahoru. Asi za hodinu se dostáváme na hřeben, ale protože jsem výrazně pomalejší než zbytek skupiny, jdu pak už sám, potkávám Holanďana Ricka, kterému je nějak špatně od žaludku, takže jde dost pomalu a tak jdeme spolu. Na hřebenu je povrch lepší, ale zas tu dost fouká studený vítr, napravo od nás je ve tmě prosvícené měsícem tušit ohromný kráter. Cesta je široká tak dva tři metry a lemují ji ostré srázy do tmy.

Holanďanovi je špatně a tak se co chvíli zastavuje, říkám mu, ať se na to vykašle, ale on že půjde pomalu dál. Můj krok je pomalý, ale ne tak jako ten jeho. Během pauz je mi dost zima, fouká silný vítr a tak se rozhoduju nechat ho a jít sám. Loučíme se a vyrážím, čekat na něj v té zimě nešlo, dál se cesta zase zhoršuje, až se dostávám pod vrchol, nahoru to může být třeba pět set metrů šílenou pískovou břečkou, po které se nedá jít. Sice mám ještě sílu, ale chybí morál, cesta je pro mě neskutečně těžká a nahoru je to pořád ještě kus. Oranžový pruh světla se pomalu šíří na horizontu, začalo svítání.

Svítá
Svítá

Abych mohl jít dál, vypínám mozek a jen se snažím udělat deset nebo dvacet, ale někdy i pět malých krůčků a pak jen dýchám. A pak znovu, a znovu, na nic teď nemyslím. Tak se mi daří pomalu překonat nějakých 300 pekelných metrů stoupáku v rozbředlém písku, kde jeden krok dopředu znamená proboření se o dva kroky nazpět.  Po tomhle úseku ale už cítím, že se mi podaří dostat se na vrchol. Tak si dělám fotky a pomalu to dolézám. Na vrcholu už je i zbytek našich, kteří tam mohou být už půlhodinu. Vychází slunce, fotím, beru si vrcholový kamínek a snažím se chvíli odpočinout, už nemám žádnou sílu. Naštěstí jsem si s sebou vzal dost sušenek, což se vyplatilo. Je zima, slunce vysvítá, v dálce je vidět moře, doliny, ostrovy a také mohutný kráter s jezerem, na jehož vršku teď stojíme a jehož stín vrhá typický kuželovitý obraz na krajinu. Jezero uvnitř kráteru je modré a uprostřed něj je menší sopka, ze které stále stoupá kouř.

Vrchol Rinjani, 3726m
Vrchol Rinjani 3726m
Vrcholová scenérie
Vrcholová scenérie

Chvíli odpočívám, můžu tu být tak půlhodinu, na vršku se mnou je tak padesát lidí, což oproti tomu, kolik lidí jsme potkávali včera, je docela málo. Prý to až sem nahoru dá něco pod 50% lidí, co na trek vyrazí. Výhled je tu krásný, ale klasicky není síla si ho prožít. Pak začíná sestup a ten jde jak po másle, nohy se boří do rozemleté strusky a tak je každý krok za tři. Sice mám boty plné sopečného písku, ale hlavně, že to jde rychle dolu. Postupující slunce ozařuje kráter a naskytují se krásné pohledy, dolu jdu s jedním španělským párem, fotíme se a vychutnáváme si to. Vnitřek sopky je vážně úžasný. Pod námi je celý ten hřeben a za námi ta šílená mrcha, ze které jsme právě slezli. Scházíme i poslední úsek do tábora, ten je fakt pekelný, vůbec nevím, jak jsem to vyšel, rozchozená struska tu vytvořila koryta, která se nesmírně obtížně prochází. Dole dostávám palačinku a toast od nosičů, kteří nesou náklad na bambusové tyči v podobném zavěšení, které používají nosiči síry v kráteru Ijen.

Poslední stoupání nahoru po rozbředlé strusce
Poslední stoupání nahoru po rozbředlé strusce
Pohled do nitra kráteru
Pohled do nitra kráteru

sestup

Chvíli rozmrzám na slunci, potkávám Holanďana, který musel vzdát pár metrů před cílem, prostě padl a dál už nemohl jít. Má střevní problémy, je vysílen a bude se vracet se mnou. Čeká nás sešup dalších 1600 výškových metrů dolu. Zatím se neobjevily mraky, tak vidíme celou cestu dolů i hřeben nad námi a vyrážíme. Já jdu pomaleji, bojím se o kolena, Holanďan části sbíhá dolu, nosič ve šlapkách také popobíhá a vždy pak na mě s úsměvem čeká. Scházíme zas celý ten krpál, často odpočívám, ale operované koleno vydrží, cítím ale, že se mi na nohou dělají puchýře. I když jsem já nechal Holanďana při cestě nahoru, on na mě teď vždy čeká. Mladý nosič je fajn kluk, takže cesta docela ujde. Cestou dolů si říkám, co jsem to za bačkoru, já pomalu nesejdu horu dolu a nosič to sbíhá s nákladem přes rameno a v žabkách. Jako evropští chlapi nevydržíme nic. Pětadvacetiletej Němec vzdá kopec v prvním stoupání, já tu hekám dolu, prostě jsme neuvěřitelná tintítka oproti těm místním chlapům a to i když jsme dvakrát větší. Dole vidíme na planinách obědvat zítřejší kandidáty na vrchol, potkáváme ale i hodně místních turistů bez nosičů. Nakonec procházíme i lesem a docházíme do vesnice, kolena psychosomaticky vydržela, i když jsem je dost cítil. Boty se ale raději neodvážím vzout. Dáváme si kolu, na kterou jsem měl už dlouho chuť. Trošku smýváme špínu a čekáme na odvoz s další výpravou. Přicházejí dvě fajn Švédky, které právě začínají svojí roční cestu po Asii. Dáváme si ještě jednu kolu a pak nás už auto veze do Senaru a odtud beru s povděkem možnost jet zdarma na Gili dát se trošku dohromady. Uvažuji, zdali jet na Meno nebo na Trawangan, zatím vede Meno, ale řidič mi kupuje lístek na Trawangan. Pak si uvědomuji, že je asi lepší dvakrát nevstupovat do stejné řeky, navíc se potřebuji v soukromí vyspat a zregenerovat. Na Gili T si mě odchytne jeden nabízeč ubytování, za 150K pěkný pokoj, dobrá sprcha, jen wifi nefunguje, nebo spíš nic nepřenáší a jak se ráno dozvídám, je to bez snídaně. Po umytí chci jít na pořádný hamburger, ale díky puchýřům na nohou nemůžu vůbec chodit a tak jen dojdu do prvního warungu a dávám si Nasi Campur, chvíli kecám s jednou Finkou, která zítra odjíždí na Meno, dávám si ještě Mie Goreng a jdu spát.

detail

a vnitřek sopky na závěr

Leave a Reply