Vodopády Cunca Rami

Cestou k vodopádum

Ani nevím, jak mám tenhle příběh uvést, snad, že to byl jeden z nejsilnějších příběhů v mém životě, ač se v něm nic dramatického neudálo. V některých ohledech se v něm zrcadlí duch Smutných tropů od francouzského antropologa Clauda Lévi-Strausse, duch setkání s něčím původním, nezkaženým západní kulturou. V jiných ohledech se v něm promítá první kontakt s deštným pralesem – či alespoň deštným lesem. Je to vyprávění z nejvýchodnějšího místa světa, kam jsem se dostal, z místa, jež Portugalci nazvali – dle bujné vegetace –  Flores a místní mu říkají Nusa Tenggara Timur.

Silnice snů
Silnice snů

Cesta podle špatné mapky, ofocené v informačním centru, začíná vymotáním se z přístavního města Labuan Bajo a napojením se na transfloreskou silnici. Na výpadovce míjím několik prodejců benzínu s PET lahvemi a cesta se začne následně ubírat nahoru a dolu, skrz vesnice a kolem polí až na hranici lesa, který, alespoň v mých očích, vypadá jak deštný prales. Stoupání hustým lesem a úseky místy připomíná záběry silnic v Jižní Americe, s červenou půdou, sytou zelení, ostrými zatáčkami a starými kamiony, které se jako šneci lopotí nahoru. Nejsem nějaký nadšenec motorek, ale tahle silnice je vlhkým snem každého motorkáře. Ostré zatáčky se projíždějí jen pohyby nohou a všechno to připomíná jeden velký tanec. Po hodině jízdy na hřbetu šedivého hada dojíždím nahoru a začíná být chladněji.  Sjíždím z hlavní cesty a vydávám se dle značení k vodopádům.

Výhledy na les
Výhledy na les

Shora je výhled na kopce porostlé hustým vlhkým lesem a tak se občas zastavuji a vnímám prales. Cesta se horší, ale minulé zkušenosti mě přesvědčily, že skútr projede vše. Míjím nějaké domky, které krom plechové střechy, vypadají dost nezkaženy západními importy. Občas na mě někdo volá „local guide“, ale já pokračuji v jízdě. Až dále na mě zakřičí jedna holčička a nabízí své průvodcovské služby za necelé Euro – 10 000 indonéských rupijí. Nakonec přijímám a tak mi holčička i se svojí sestrou naskočí na skútr a pokračujeme dál. Cestou potkáváme jejich matku, která jim dává vlastní žabky, obě holčičky jsou totiž bosé. Sestry si žabky rozdělí a každá si bere jednu.

v kulturním lese
v kulturním lese

Zastavujeme o něco níže, kde končí cesta a dále dolů do údolí skrz kulturnější les musíme pěšky. Holčičkám je devět a sedm let, jsou muslimky a občas předvádějí počítaní v angličtině, a tak se k nim přidávám a nahlas počítám cestou s nimi. Co chvíli se zastaví a ukazují mi něco v lese, rozbíjejí ořech, který mi pak podávají a který chutná jako para ořech. Jindy se zase zastaví a pózují jako v západních časopisech a při focení selfie. Uvažuji, jaké je dětství někde na hranici pralesa, bez bot a jak bude vypadat jejich život za dvacet let. Jestli je ostud třeba nezavane do Jakarty.

Dětství na kraji pralesa
Dětství na kraji pralesa

Jdeme po stezce řidším kulturním lesem, mé průvodkyně na někoho volají, ale já vidím jen pohyby lesa. Někde okolo nás jsou lidé, ale já je nevidím, slyším jen jejich zvuky. Je to jedna z těch věcí, kterou na západě už téměř nenalezneme – pomezí mezi vesnicí a divočinou. Les je už řidší a ovlivněný lidskou činností, ale není částí vesnice. Místní se v ní dobře orientují, cizinci, jako jsem já, jen stěží. Je to třecí plocha kultury a přírody, místo her, tajných setkání, lásek, truců a dětské představivosti. Vzpomínám si, jak jsem kdysi v Rumunsku, u české obce Svatá Helena, vykonal potřebu v domnění, že jsem v naprosté přírodě, abych pak zjistil, že ono místo je zkratkou na pole, kterou místní denně používají. A stejně tak si vzpomínám, jakou radost jsem měl, když jsme došli do řidšího, kulturního lesa poté, co jsme se ztratili před mnoha lety v zakarpatském národním parku Začarovaný kraj, při hledání vrcholu hory Bužora.

Jdeme dolu stezkou, procházíme přes hráze rýžových polí a holčičky se drží kolem ramenou a občas jedna druhé z lásky podkopne nohy. Mají tu krásný život a já naivně sním o tom sepjetí s přírodou a oceňuji štěstí, které z nich vyzařuje. Pak přicházíme k vodopádům. Přimotává se k nám ještě jeden muž, kterému dávám nějaké drobné, za správcovství oblasti. Jako mnoho mužů zde, nosí za pasem velký nůž – mačetu se zdobenou hlavicí.

Vodopád o který tu zas až tak moc nejde
Vodopád o který tu zas až tak moc nejde

Voda tu stéká možná z nějakých padesáti metrů po skále dolu a pod vodopádem se tvoří malé jezírko. Koupu se ve studené vodě, dělám pár fotek a relaxuji. K tomu si ale uvědomuji, že nebudu mít přesně těch 10 tisíc rupijí, o které si holčička řekla, protože jsem je dal onomu muži. Rozměnit v pralese je složité, mám nejmenší bankovku v hodnotě 50 tisíc rupijí a tou je zas kazit nechci. Holčička si vše uvědomuje a natahuje ruku po mé bankovce. Naštěstí mi muž, jehož obydlí je nedaleko, dokáže rozměnit a já dávám každé holčičce po 10 tisících rupijí. Přesto to ale starší holčičku, která bude podle výrazu v očích jednou Sandro – místní čarodějka či léčitelka, neuspokojí a celou cestu nazpět se dohadujeme o částce. Nálada se mění v docela nepříjemnou. Až z toho začne neskutečně pršet, tak jak prší jedině v pralese. Dívky si s naprostou samozřejmostí vezmou velký list a použijí ho jako deštník. Za chvíli jsem promáčen na kost a cítím, jak místní prostředí hasí konflikt, který mezi námi vznikl. Napojení přírody na lidi a jejich duše je tu naprosto jiné, než u nás ve městě a lze si ho představit na provázanosti sídel s okolní přírodou. Příroda tu reaguje na duše a duše reagují na přírodu, tak jak to bylo od pradávna. Nakonec holčičky ještě kousek odvezu a pak se vydávám pomalu na cestu zpět. Ještě nikdy jsem nebyl takhle promočený a mám hodně o čem přemýšlet.

 únor 2016

 

 

Leave a Reply