Skalka volně zdolaná

Vlhošt

Malé příběhy mají někdy velká srdce a mně někdy stačí málo, abych se cítil jak ten největší hrdina. Procházím skalním městem, ve stejném příběhu, který jsem tu už popisoval s houpací sítí, na batohu mám lezečky a až uvidím skalku, která se mi bude líbit, zkusím si ji jen tak na volno vylézt.

Aby bylo jasno, jsem velmi špatný lezec, ale lezení mám rád a o obtížnost tu ale fakt nepůjde.

Jsem na začátku cesty, kousek od Blíževedel a hned uvidím jednu skalku-komínek, na první pohled krásná linie, kterou bych mohl snad vylézt.  Může být tak 4-5 metrů vysoká, širší základna, která se nahoru zužuje, až se pak dá obejmout, nakonec takové platíčko, že kterého pak už stačí jen dolézt nahoru. Pro zkušenější je to jednoduchý boulder, pro mě ale cesta jak na El Capitan. Chytnu se párkrát pískovce, vypadá pevně, přehrávám si párkrát každý krok a pak už rozhrabuji bágl a hledám lezečky. Poprvé vylezu jen asi dva kroky a říkám si, že na tohle bez jištění nemám. Slezu dolu a po chvíli nervozity zase začnu lézt, teď už dolezu do dvou třetin, ale pak zas začnu mít strach a tak slezu dolu. Dýchám a přemýšlím a pak začnu lézt znovu, tohle musím dát. Tělem probíhá vzrušení a já najednou vnímám každý okamžik s neuvěřitelnou intenzitou a odpovědností.

Pár let nazpět jsem měnil prasklou pneumatiku u auta. Když už jsem končil a jen utahoval šrouby, uvědomil jsem si, že budou šrouby špatně utažené, může se kolo za jízdy povolit a způsobit neštěstí. Je to naprosto triviální zjištění, ale já jsem si tehdy uvědomil, jak málo je v mém životě situací, kde jsem to já a můj výkon na čem záleží, zdali život půjde dál, nebo zdali se to celé podělá. Dnešní svět je k posrání bezpečný, gumy mění mechanik, jídlo je z krámu, a já nevím, co je to rána pěstí.  Zvlášť pokud dneska jeden pracuje s virtuálními produkty, pak je zatlučení hřebíčku do zdi naprosto nový řád odpovědnosti.

Asi by se dala někde vyštrachat křivka, jak spolu se zvyšující bezpečností práce a života vůbec narůstá obliba adrenalinových sportů. Čím je náš svět bezpečnější, pohodlnější a bezbariérovější, tím víc nějak potřebujeme vyjádřit ten pocit, že jsme stále chlapi, naprojektovaní od přírody k překonávání situací, kdy je to celé postaveno jen na nás, kdy nelze uhnout, kdy je potřeba obstát, vymyslet, dotáhnout.

skalka u Vlhoště
skalka u Vlhoště

Skalka začíná oběma rukama po pravé puklině nahoru, až pak se komínek zúží a levá ruka si přehmátne na levou stranu. Pak několik lehkých kroků, samé dobré chyty a už jsem na platíčku. Jasná a krásná linie a já mám radost ze souznění s touhle skalkou. Jsem tak čtyři až pět metrů vysoko a potřebuji už se jen dostat z platíčka na břeh lesa. Najednou ale chybí čeho se chytit a já nevím jak dál, chvíli přemýšlím, zdali se nemám začít koukat dolu jaká je to výška, ale to nakonec zavrhnu.

Ne, teď už se nedá uhnout, zavolat technickou podporu nebo restartovat počítač, je to celé jen na mě a to je přece to, co jsem chtěl. Trošku si nohama povylezu nahoru a snažím se nahmatat nějaký obstojný chyt. Až sem to šlo nahoru jak po másle, ale vůbec nevím jak na poslední krok. Nakonec když už nevím čeho se chytit, rozhoduji se převalit se na břicho, chytnout se jednoho borového kořínku, co tu z hrabanky kouká jak poslední záchrana a doufat, že nepraskne. Jemně ho objímám a sunu své tělo jak želva pomalu po skále nahoru. Nic moc stylového, ale dostávám se nahoru. Díky kořínku. Koukám se dolu ze skalky, sundávám si lezečky, obíhám okolo skalky dolu a zaplavuje mě štěstí.

červen 2016

Leave a Reply