Stanislav Komárek: Zápisky z Orientu, Zápisky z Okcidentu

Zápisky z Orientu

V přehledu cestovatelských knížek, které mě ovlivnily, se na významném místě vyjímají dva soubory esejů od Stanislava Komárka: Zápisky z Orientu a Zápisky z Okcidentu. I po skoro deseti letech od jejich vydání nemají mnoho konkurence.

Ano, cestujeme dnes všichni a asi každý z nás je schopen postřehnout, že okolní svět je jiný než ten náš vlastní. Globální doba je plná obrázků, filmů a dokumentů s cestovatelskou tématikou a všude je nám vysvětlováno, jak je život v různých zemích jiný, jak se liší místní kultury od toho našeho, přesto je čím dál těžší pochopit, jak moc jiný je život tam jinde a řádky Wikipedie nebo Lonely Planet k tomu prostě nestačí. Na většině našich cest se nedostaneme za balast těch nejběžnějších informací z průvodců. To je prostě jeden z faktů, kterým je dnešní cestování charakteristické. Stanislav Komárek na to jde trošku postaru skrze cestovatelský esej a snaží se zachytit svět do slov tak, aby se před námi objevila Persie, Čína nebo třeba Doudlebie jako svébytný fenomén, život se svými vlastními pravidly, historií a kulturou.

Esej je sama o sobě královskou disciplínou, spojující osobní a vnitřní postřehy s obecnými zákonitostmi, objektivní a subjektivní, nízké a vysoké, levé a pravé do jednoho celku, který musí být jednak hezky napsaný, navíc musí dávat i smysl. Stejně tak je tomu i u eseje cestopisné a alespoň mě se zdá, že dobrá cestopisná esej kolikrát poví víc o krajině, nežli celý cestopisný film – což se autorovi povedlo  měrou vrchovatou.

Nemá cenu to popisovat vyprávění z jednotlivých zemí a tak stačí na úvod říct, že svět je tu rozdělen na dvě části – knihy, okcidentální část zahrnuje obě Ameriky, Afriku a část Evropy končí před tureckými hranicemi. Orient začíná Tureckem, pokračuje Persií, táhne se přes Indii a Čínu a končí Japonskem a Indonésií. Rozdělení je dle autora nejvíc dáno tak, aby obě knihy byly podobně tlusté.

Přes různé posuvné horizonty tu vyrůstá několik svébytných kulturních okruhů, které se navzájem někdy ovlivňují, jindy se k sobě chovají jak persona ke stínu. Jednotlivým krajinám je tu napsán jakýsi psychologický profil, který odhaluje i podvědomé vztahy k druhým – například u Ruska a Turecka, kniha je tak prosycena psychologií C. G. Junga na národních úrovních. Dalším důležitým rysem je, že náboženství se tu nebere ve smyslu „místní věří“, ale naopak je bráno jako naprosto přirozená součást daných míst, což přidává esejům další rozměr.

Z knih je jasně patrné, že nejoblíbenějšími okcidentálními zeměmi autora jsou německy mluvící země, z orientálních pak Turecko, Persie a Čína, těm je věnováno nejvíce esejí a emocí.  Jiným zemím se tu dostává zas detailního popisu, jako třeba Indii, Indonésii nebo Jihoafrické republice. A nakonec jsou tu země, které zas tak v oblibě autora nejsou – USA a Anglie. Některé velké země, jako Španělsko nebo Francie chybí úplně. Což je vlastně férovější, než se snažit psát o všem a někdy bez potřebné hloubky.

V knihách je také několik politických úvah, které někdy zestárly – například Turecko v EU, jindy se staly pravdou – kdo v roce 2007 čekal takový nástup Číny. To nejcennější jsou často nesamozřejmé a hluboké postřehy zemi, historii a duších. Odpovědi na otázky proč je jedno tak a jiné onak. Určitě jsou v knihách postřehy, které mohou vyznít příliš subjektivně (a autor to sám v předmluvě přiznává) – třeba že řecká kuchyně je rafinovanější, než ta italská, ale právě ona subjektivní rovina spojená s širokými souvislostmi, tvoří ze zápisků Stanislava Komárka knížky, ke kterým se stojí zato vracet.

Leave a Reply