Polabíčko, Polabí

Polabí

Končí srpen, je horký letní den, pole už jsou sklizená a na cestách se povaluje pár uschlých listů. Vzduch je horký a mísí se v něm vůně zoraných polí, přezrálé zeleniny a místy jej prosytí vůně vlašských ořechů. Možná, že letos ještě bude pár takových dnů, možná, že je to letos ten poslední.

Je prostředek týdne, odpoledne, sedám na kolo a vydávám se na svou oblíbenou trasu Polabím. Nejdřív zajedu na hřbitov a zaliju květiny na hrobě. Pak šlapu dál a v další vesnici se stavím v hospodě na pivo. Hospoda se od loňska změnila, je přestavěná, vchází se zadem, vepředu je prý nyní bydlení. Servírka v tričku made in ČSSR má zase o rok hlubší vrásky. Sedí tu s dvěma místními a dobře ví, že už sem žádný Godot nedorazí. Dávám si malé pivo, platím dvoustovkou a paní se mě zděšeně ptá, zdali nemám menší. Pivo trošku smrdí, piju ho venku pod přístřeškem, jakožto každoroční letní rituál.

Pozdravím a jedu dál rovnou silnicí, táhnoucí se poli rovnoběžně s Cecemínem, kopcem nebo spíš krajinnou vlnou, která působí v polabské rovině jako celkem významný krajinný prvek. Na konci je malá kaplička a vinice, tradovaná snad už od Sv. Václava. Na polích okolo se ještě válí nějaká zelenina, kousek dál kombajn seče něco, co neumím pojmenovat. Vedle stojí dva kamiony připravené na nakládku a na dalším voze stojí dvě ženy a třídí zeleninu. Nad nimi je ke stroji připevněn slunečník. Dojíždím na Lhotu, bývalou pískovnu a vyhlášené koupaliště, které je dnes obsypáno lidmi. Mám ještě dlouhou cestu a tak se mi nechce platit vstupné jen kvůli krátkému vykoupání. Jedu lesem okolo jezera a potom skrze lesy v bývalém vojenském prostoru, na což dnes upozorňují snad jen kruhové vstupy do bývalých podzemních skladů.

Polabí
Polabí

Přes pole, přes chatovou osadu a přes novou vilovou čtvrť dojíždím do Staré Boleslavi, na náměstí míjím nonstop Labín, pivovarskou hospodu i kostely. Přejíždím most a najíždím na cyklostezku směrem proti proudu řeky. Projíždím pod zámkem, tak silně spjatým s habsburským majestátem, jehož střecha se v ostrém slunci krásně a pyšně leskne. Nalevo ode mne zase ladná stavba hydroelektrárny s jdoucími přepady a výraznými kvádrovými funkcionalistickými kukaněmi. Nezadržitelný pokrok přímo pod okny zanikajícího mocnářství. Sjíždím po lávce dolu k vodě na cyklostezku vedoucí podél Labe, ocitám se u řeky, výše na břehu jsou situovány krásné vily, níže pak malé chatky. Na protějším břehu je vyvázáno několik lodí a kdosi plave Labem proti proudu do dáli.

Řeka tu není příliš široká, ale také není úzká, je lemována topoly a dalšími stromy, pod nimiž mají své stany rybáři. U břehů rostou lekníny.  Nějak se tu krade do mysli Turgeněv, jako by tu někde ležel ve stínu stromu a čekal, až opadne odpolední žár a on se bude moci vydat na říční ptactvo. V jiných momentech se zase derou na mysl Hrabalovy Postřižiny, klidná krajina života, se svým pomalu plynoucím rázem, kde nejhodnotnější lidskou potřebou je dobře vychlazené pivo.

Předtím, než se tu objevily cyklostezky, byla pro mne polabská krajina jen uniformní masou vody líně plynoucí polabskou plackou, bez špetky emocí, tekoucí zkrátka jen proto, že někam plynout musí. Řeka, která vzala neprávem Vltavě její jméno.  Ta dialektika našich dvou největších řek snad už ani nemůže být větší. Vltava představuje všechno divoké v naší povaze, snědá, zařezávající se do ostrých kaňonů nad šlechtickými sídly, točící se a divoká; divoká, než ji spoutali. Labe je přirozeně klidné, nikam nespěchající, ale také úrodné a blahosklonné, jako vepřová pečeně se zelím a knedlíkem, zapíjená z oroseného půllitru zlatavým pivem s pořádnou čepicí. Jak by asi dopadl Smetana, kdyby zkomponoval Labe?

Most u soutoku s Jizerou
Most u soutoku s Jizerou

Ne, Labe se nedá zhudebnit, krajina Labe se dá ale velmi dobře malovat. K večeru se na krajinu snesou neopakovatelné impresionistické barvy a odstíny, přímo zvoucí štětec k tahům a měnící krajinu v obraz.

Jedu ale dál, podjíždím dálnici a místo, kde kvůli zvedajícím se kořenům pořezali vzrostlé stromy, aby zabránili ještě většímu poškození cyklostezky. Projíždím kolem nákladního mola a vjíždím do Toušeně. Vítá mě velký komín, jedna z těch krásných památek hrabalovských časů. Cyklostezka byla nově prodloužena na břehu do Čelákovic, stojí tu mnoho aut a přibyl také nový říční bar. Já ale najíždím na most přes řeku směrem do Káraného.  Na mostě se zastavím a dívám se, zdali ve sluncem ozářené vodě neuvidím velké majestátní ryby, co tady jako labské koráby brázdí řeku tam a zpět, vysmívajíce se návnadám rybářů. Žádnou nevidím a tak si prohlížím zámky, které tu zanechaly zamilované dvojice. Nakonec přece jen zahlédnu jednu velkou rybu, líně se pohybující proti proudu řeky a rozjíždím se dál. Sjedu rychlou mostní zatáčku a dostávám se k vodárenské stavbě u Káraného, která by klidně mohla být svou poetičností Postřižinským pivovarem. Jedu vesnicí a obdivuji architekturu víkendových domků. Tady okolo soutoku Labe a Jizery se akumuluje neskutečně dobrá architektura, jak lidová, tak ta vysoká a vždy, když tady projíždím, znovu a znovu uvědomuji, jak moc se u nás máme dobře. Lesem se dostávám zpět k „nečesky majestátním“ vilám u dálnice na Mladou Boleslav a dojíždím do zámeckých parků u Staré Boleslavi, kde nechybí parkurová trať pro koně, závan starých časů.

Utěšená krajina polabí
Utěšená krajina polabí

Asi bych měl na chvíli zabřednout do historie, ale to dost dobře nejde. Kde také ve Staré Boleslavi začít?  Svatým Václavem? Paládiem země české? Zimním táborem švédského vojska za třicetileté války? Nebo u loveckých revírů, oblíbených Habsburky v čele s Karlem I, který tu sloužil u posádky a polabské okolí dobře znal ze svých trofejních špacírů?

Jedu dál, přejíždím přes most a kolem kanoistického kanálu vjíždím do parku. Míjím památné stromy, které jsou různě dedikovány, třeba polabskému malíři Františkovi Xaverovi Procházkovi a zastavuji  u písečné pláže, která sem byla před pár lety navezena. Je odpoledne, ale pořád je horko. Na pláži je pár lidí. Svlékám se do plavek a s pomalostí sobě vlastní lezu do vody. Poté mě pohltí voda a já plavu řekou. Je to naprosto jiný pocit, než plavat na pískovně, protože tahle voda plave, unáší, odnáší. Plavat v ní je mnohem víc jako plavat v moři, je to tajemné a silné a já mám chvíli pocit, že třeba skončím v Hamburku. Plavu dál, až doplavu na druhý břeh. Proud je jen mírný a dá se proti němu lehce plavat. Co taky jiného čekat od Labe. Sedím na slizkém kamenu na druhém břehu řeky, aniž bych to ještě věděl, tohle je poslední letní den. Podvědomě si užívám ten moment a pak plavu nazpátek a suším se na slunci, jehož intenzita už polevila.

Na krajinu se snáší klid
Na krajinu se snáší klid

Na krajinu padají impresionistické odstíny, tak typické pro tuhle část Polabí. Dál pak pokračuji do Kostelce, po cestě se ještě chvíli dívám na divoké tance vodních skútrů na řece tam, kde kdysi byl přívoz. Ti, co to tady znali před tím, než se postavila cyklostezka, asi teď dost nadávají, protože rušnou cyklostezkou ztratili svůj klid. Já jsem ale díky této cestě našel své Labe, Polabí, Polabíčko.

 

září 2017

 

Leave a Reply