Podvědomí ulice

zimní mediterán

O čem si pořád povídáte? To byla otázka, na kterou jsem se chtěl optat starých mužů sedících již před šestou hodinou ranní v larnackých kavárnách, ulice byly ještě prázdné a vzduch byl chladný. Nikdy jsem se na to nezeptal.

Byla to jedna z věcí, které mě na Kypru zaujala na první dobrou. Lidé, kteří si neustále mezi sebou povídají. Lidé mluvící na pláži, mluvící, když jdou do vody, mluvicí během plavání a tak pořád dokola. Všudypřítomná konverzace, jejíž smysl a obsah mi unikaly.

Z Kypru se přesouvám do Itálie. Kultura se mění, ale obraz neustálé konverzace zůstává. Prodavačka v obchodě sděluje, že její sestřenice půjde na operaci, mám říci, co chci zítra na snídani. Francesco se všem chlubí, že musí jít na venerologii, proč nehrál Insigne? Nejlepší kávu mají na náměstí v Torre del Greco. Mluv, řekni jaké máš pocity? Já nevím, co na to mám říct. Mluv, právě tím si to uvědomíš. Padám do postele unaven z neustálé konverzace. Chci jen mlčet. A představa několika křížných konverzací vedených najednou se zdá být tím opravdovým očistcem.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

A samozřejmým vyústěním téhle orgie je nutnost mluvit o druhých, sdílet jejich problémy, drbat, posmívat se, trpět, obávat se i radovat se s osudy druhých, často velmi vzdálených jedinců.

Něco je tu mezi námi Středoevropany a obyvateli mediteránu prostě jinak. Musím přemýšlet nad tím, proč je pro mě tak složité pořád mluvit. Jak může jedna kultura tak moc mluvit a druhá tak moc mlčet. U nás je drbání neslušné, tady je to vrchol radosti, tedy hned po jídle. Zatímco my si necháváme věci pro sebe, dusíme je v sobě nebo je necháváme hnít v našem nevědomí, tak tady jde všechno na povrch.

La strada
La strada

Stanislav Komárek píše, že nevědomí bylo Freudem vynalezeno, že se nejedná o lidem univerzální kategorii, což je nejkrystaličtěji vidět v zemích jako je Turecko a Persie: lidem blízkovýchodním chybí stín v Jungovském pojetí. Zkrátka nemají takový ten provinilý rozkol v tom, že něco říkají a něco jiného dělají (to neznamená, že nemohou být podvodníky, jsou jimi ale s rozkoší a nikoliv s pocitem viny). Také v sobě nemají vnitřní napětí. Což byla další věc, která mě překvapila na obyvatelích Kypru. Člověk tu necítil z lidí takové to vnitřní napětí a tlak, který je tak dobře citelný na mnoha lidech v našich končinách.

My jako Středoevropani, na kterých bylo nevědomí vynalezeno, máme tendenci odsouvat naše problémy do žumpy nevědomí, kde v ideálním případě naše potíže bezezbytku vyhnijí a my už se nemusíme obtěžovat je otevřeně řešit. Problém samozřejmě přichází v momentu, kdy věc dokonale nevyhnije a naopak zahnije. Pak už je jen otázkou, kdy se ze žumpy nevědomí začne po okolí linout zápach v podobě různých neuróz, stínů a psychosomatických příznaků.

Ulice je jako sen
Ulice je jako sen

Krystalicky symbolickým náznakem tohoto chování je mezi námi Středoevropany oblíbená párová hra na zamlčování problému, kdy jeden z páru má očividný problém, o kterém mlčí, a nutí druhého, aby po něm pátral za zvuku neustálé rituální písně: „Co ti je?“ „Nic mi není.“ Pokud mám já nějaký problém, má na něj přijít ten druhý.

Podobné mlčení by na jihu bylo vyloženě neslušné. Protože o problémech se prostě mluví, problémy patří celé ulici, prodavačkám, starým bábám, drbání tu má stejně úlevnou původní funkci jako mělo a má v opičích tlupách (drbání druhého je základní skupinová pomoc druhému). Je proto naprosto samozřejmé otevřeně mluvit o všech svých problémech, obavách a pocitech, které se pak s rychlostí rudého Ferrari řítí po celém okolí, mizí v uličkách a nemají už tak šanci zahnít v našem nevědomí.

Efekt to má stejný, jako když se špinavá rána vymyje pod tekoucí vodou, naprostá většina špatných věcí se odplaví kamsi do švitoření ulice. Rozdíl oproti ponechání špinavé rány sebe uzdravujícím schopnostem těla je jasný i tomu největšímu ezoterikovi.

Špinavé prádlo se suší zásadně venku
Špinavé prádlo se suší zásadně venku

Na jednu stranu je tak potřeba se vystavit posměchům a klepům celé ulice, na druhé straně se ale zmírňuje šance, že naše nevědomí zahnije (netvrdím tu, že v Itálii nejsou lidé s psychickými poruchami– ba naopak, zvláště v době krize je jich tu habaděj). Jde mi tu spíš o to, že mediteránem procházejí v zásadě velmi mluvivé kultury a toto nastavení, samozřejmě v každé mediteránní kultuře jiné, pomáhá čistit nevědomí. Naopak asi můžeme mluvit o určité ztrátě individuality, která je prostě podřízena rozpálené ulici (dalšími tématy by byla komparace brilantní, ale silně zahnívající mysli v porovnání s plochou a vonící jižní duší, ale to už by bylo opravdu nad rámec tohoto příspěvku).

Každopádně tu jsou různá kamarádská uskupení, kumparos, skupiny přátel od Španělska po Turecko, víkendové trávení času pospolu, kamarádi, kterým musíte říkat naprosto vše. Do toho rodiny a sousedé, co řeší každý problém, to vše naznačuje, že nevědomí může být v různých kulturách žito jinak, i když třeba jako byproduct řečnické tradice táhnoucí se už od starého Řecka.

Nevědomí je asi třeba brát jako nástroj, který lidské kultury rozehrávají různými rezonancemi, některé je používají silně, a jiné je moc nepotřebují.

Ulice musí mít oči a uši
Ulice musí mít oči a uši

Jedna věc je ale jasná. O problémech je třeba mluvit. A stejně, jako si tady u nás v Zaalpí můžeme uvařit špagety, můžeme o svých problémech i více mluvit. Chvíli to bolí sdělit ostatním, co mi vlastně je, ta úleva ale prostě stojí za to. Stejně tak není v ničem špatné mluvit o problémech a životech druhých, pokud se to tedy dělá bez záště.

Drbání je prostě příjemné.

 textu se objevuje jungiánský termín nevědomí, v nadpisu jsem ale nechal termín podvědomí, protože to prostě lépe zní.

                                                                                                             

prosinec 2017

Leave a Reply