O trhu a trzích

kloboukdolu

Dodnes si vybavuji vzpomínky na první opravdový trh. Myslím, že to město se jmenovalo Bela Cerkva a leželo blízko hranic Srbska s Rumunskem. Kromě ovoce a zeleniny všech tvarů a barev tu místní babičky prodávaly také živá kuřata a další zvířata. To vše s takovou energií, že se jeden až bál na trh vkročit.

Pamatuji si, jak jsme se po trhu pohybovali s maximální ostrahou, abychom o nikoho nezavadili ani pohledem. Báli jsme se být vtaženi do ringu, ve kterém jsme byli totálními začátečníky. Podobné zážitky se mi vybaví třeba z Korčuly, kde u malého kruhového pódia před městskými hradbami místní ženy turistům vkročivším do kruhového ringu nabízí ovoce a zeleninu tak intenzivně, že téměř není možné odejít bez ztráty kun.

Když se zpětně zamyslím, tak jako dítě jsem trhy vlastně neznal. A když přijeli první Vietnamci prodávat oděvy, nechápal jsem, že to, co provozují v malých přenosných stáncích rozmístěných po celé nově vzniklé republice je součástí velké kultury trhů, o které my nemáme ani ponětí. Možná i proto mám vlastně rád supermarkety v cizích zemích, kde jeden může obdivovat lokální kulturu dostatečně naředěnou a také s patřičným klidem a bez někdy otravných emocí.

kloboukdolu

První trh, se kterým jsem se setkal a blíže sžil, patřil mezi poměrně speciální kategorii trhů, kategorii, která je budována shora. Jedná se o trhy pro městskou inteligenci, kdy je všechno zboží dražší nežli v supermarketech, ale zároveň nabízí punc řemeslnosti, zelenina tu vystupuje z anonymity nekonečných řetězců, lidé se k sobě chovají mile a hezky. Takový je i trh na pražském Jiřáku, na který už tak nějak paternalisticky nedám dopustit.

Oproti těmto trhům ale stojí trhy odvěké, kde se prodávají věci většinou levněji než v supermarketech, právě proto, že prodávající by se nikdy do velkých řetězců dostat nemohli. Trhy, na kterých se podle kulturních zvyklostí té či oné země prodává vše od zeleniny, přes oblečení, lednice až po živá zvířata.  Tyto trhy nabízí emoce; chudák se tu může stát na den boháčem a boháč na chvíli hlupákem. Do této arény vstupují aktéři pokaždé s jinak rozdanými kartami, které se liší od těch z minulého týdne. A jedině dlouho budovaná účast na trzích dává šanci začlenit se do komunity, stejně jako dává určitou orientaci – zdali rajčata kupovat u toho či onoho a kterému prodejci se vyhnout úplně. Trhové zboží je z části náhodné a na dobrém trhu tak nikdy nevíte, co budete moci nakoupit. Je tu tedy prvek štěstí, náhody nebo vyvolenosti, sezónnosti a momentu, kdy kultura nasedá na přírodu, což ostře kontrastuje se světem supermarketů, který z nás dělá všechny stejné emoční nuly (někdy mě napadá, že jediné, co drží supermarkety při životě je fenomén slev, který dává nám nulám alespoň teoretickou šanci se stát na chvíli jedničkami).

To, co se na trhu reálně obchoduje, jsou emoce. Jako když v kupě oblečení najdete novou originální košili Hugo Boss, co stojí jedno euro a kterou zatím žádný z dalších hrabačů neobjevil a vám se nyní zatajuje dech, doufáte, že košile vám padne, že na ni nenajdete žádný kaz a že vám ji nikdo na poslední chvíli nevytrhne z ruky, než ji stihnete zaplatit. Nebo když vám prodejce zdarma přihodí dva pomeranče a usměje se na vás. Anebo když moře dalo rybářům dnes obzvláště krásné ryby a vy jste jeden z prvních, kdo se u jejich stánku zastavil. Je opojné, když vás arena přijme za svého a vy se při příchodu do ní cítíte být její součástí a z pohodlného místa ve stínu u kávy pozorujete naivní cizince, co sem dnes ráno vstoupili poprvé.

Trh přináší emoce tak silné, jako když vstoupíte do labyrintu istanbulského bazaru a obchodníci kovaní ve svém řemesle po tisíce let z vás udělají takového nýmanda, že si koupíte košili s tříčtvrtečním rukávem v dobré víře, že rukáv sahá až k zápěstí.

Nebo ten ryk jihoitalského tržiště, které se proměnilo ve fotbalovou arénu, koridu, gladiátorské hry, místo, kde koupě jedné papriky znamená vír interakce, vyzvídání, žertování v dialektu a energetický výdaj mnohem větší, než zakoupené zboží může v kilojoulech poskytnout.

Ryk tržiště, které po pár měsících jednoho do sebe vtáhne natolik, že po týdnu, kdy jsem vynechal, jsem se cítil už lehce nesvůj a už jsem se tetelil až opět vejdu do arény emocí. Na adrenalin se lehko zvyká a je jedno, zdali je to nákup papriky nebo surfování.

Ano, je krásné, když vás trh přijme. Když tu, na jeho okraji, v kavárně máte své místo a s dalšími lidmi tu u kávy a sendviče pozorujete při nákupu opravdový život. Hádky, prohry, výhry, štěstí, pláč i ty, kteří tu zmateně našlapují mimo přirozený běh trhu tak, jak se to kdysi dělo i mně.

                                                                                                                                  září 2019

Leave a Reply