Neapol – bůh je jen jeden

Neapol

Chtěl jsem o Neapoli napsat něco velkého a osobního, ale byl jsem tam jen dvakrát a vždycky po jednom dni. Pokaždé jsem se opil a přejedl a nic zajímavého mi tu nedošlo. Přesto bych o Neapoli chtěl říct něco velkého.

První Neapolitán, kterého jsem potkal, byl antropolog působící a přednášející toho času na Karlově univerzitě o tématech smrti a sexu, ale tehdá jsem k pochopení jeho temperamentu a bláznivosti měl jen malý klíč.

O mnoho let později jsem potkal Francesca, kluka okolo třicítky, s velkým nosem a vyhublou postavou, co dokázal povídat, jíst a gestikulovat do umdlení ostatních. Ač normální a slušný člověk, neměl problém se s někým poprat na ulici a pěstí mlátit do hlavy kamaráda ležícího na velkých a studených dlažebních kostkách. Byl také z Neapole.

ulice, uličky, ulice
ulice, uličky, ulice

A pak Neapol samotná, ležící pod Vesuvem, v otevřeném mořském zálivu. Město s temnou a zároveň jedinečnou pověstí. Esence jídla, temperamentu, živočišnosti, bordelu a všeho jižního. Z okýnka letadla mě překvapují hlavně dálnice a víceproudé silnice, které se nemilosrdně zařezávají do obytných čtvrtí; vybudované na sílu, na pilířích, jakoby se tou džunglí dole vůbec nedalo projet a muselo se prostě postavit nové patro pro komunikace a to třeba jen metr od něčích oken.

Baba na všechny způsoby
Baba na všechny způsoby

Srdce Neapole, to jsou hlavně úzké a vysoké uličky s otevřenými dveřmi rovnou do maličkatých obýváků, kde se právě vaří voda na pastu a každý příchozí dostane malý šálek silné kávy. Jsou to i velké a hlučné trhy v ulicích s neobvykle bohatou nabídkou ryb: mečounů, tuňáků, nasolených tresek, chobotnic a mnoha dalších druhů mořských plodů. K tomu záplava barevné zeleniny a ovoce, sýrů, mastných výrobků a různých cetek. A zatímco v centru Neapole jsou trhy bezpečné, v okolních přirostlých městech, jako je Torre del Greco člověk cítí, že není dobré vytahovat foťák a narazit se tu dá třeba na nelegální prodej cigaret nebo zaslechnout, že je potřeba udělat něco „čistěji“, to když se dva muži baví u stánku, kde prodává nastrčený kluk zastřeného rozumu.

Potkat mečouna na trhu je tu naprosto běžné
Potkat mečouna na trhu je tu naprosto běžné
OLYMPUS DIGITAL CAMERA
uzoučké centrum

U zdejších trhů je těžké určit, kde vlastně začínají a kde končí. Ulice se tu mění v trh, ve fotbalové hřiště, domov důchodců nebo klidnou předměstskou vilovou čtvrť během jednoho dne.  Na začátku některých ulic se vás někdo může zeptat, proč že tam chcete vstoupit a koho tam hledáte. Jindy zase uslyšíte takovou hádku, že už jen čekáte, kdy se ozve cvaknutí vystřelováku, aby se pak zjistilo, že místní jen diskutují o jejich milovaném fotbalovém klubu. Klubu, jehož bledě modré barvy oblékal Diego Maradona, který je tu stále považován za legendu a jehož podobenství lze nalézt na mnoha murálech, plakátech nebo vánočních ozdobách. D10S, Bůh je jenom jeden, nosí bledě modrý dres, číslo 10 a každý školák se tu prostě musí umět prát.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Maradona se svou matkou, jedna z nejhezčích fotek matky se synem

Je vlastně obtížné si představit, jak tu trávil tři roky Zdeněk Neubauer, pracující v laboratoři, která později získala za svůj výzkum Nobelovu cenu. Ta otázka mě samozřejmě napadla až poté, co Zdeněk Neubauer umřel. Trpěl tu, nebo propadl místnímu temperamentu? Kdo ví, kdo ví? Nikde není ani zmínka o tom, jak trávil neděle, jak na něj působil neustálý neklid, řvaní, živočišnost a mumraj. Jak vnímal babičky, nevycházející z bytů ve vyšších patrech a místo toho spouštějící na provázku dolů na ulici proutěný košík, kam jim místní zelinář naloží všechno to, co si napsaly na útržek papíru doprovázený bankovkou.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Stará žena s pověstným košíkem

A jídlo, je těžké se v Neapoli nepřejíst, když tu jídlo doslova útoční v pouličních bitvách vůle na každého chodce z výloh vystrčených do ulice, lstivě umístěných jako kulomety za pytli písku. Úrodná sopečná půda tu dává už tak vyhlášeným italským potravinám punc božské many, a tak zde ochutnáte tu nejlepší pizzu, kávu a tisíce dalších věcí. A tak vlastně jediné, co si z Neapole pamatuji a co je důležité, to jsou sklenky bílého vína vypité v baru na studentském náměstíčku s nějakými vykopávkami a barmankou s mladistvým pivním břichem, chuť arancini a frittatine od  Dal Presidente, zapíjené aperolem za euro padesát v plastovém kelímku. Frontu před pizzerií Sorbillo, kde po zapsání do pořadníku čekáte půl hodiny venku, abyste si pak mohli objednat tu nejlepší pizzu na světě.  A pak káva, silná a chutí bohatá. Nejsou to žádné velké pomníky nebo monumenty, ale každodenní život ulice, který dělá z Neapole město, jaké druhé není.

                                                                                                                      červen 2017

Leave a Reply