Mlžný opar nad Bosporem

Istanbul

Čtyři dny jsou na poznání Istanbulu příliš málo, ale i tak se po návratu znovu a znovu přistihuji v myšlenkách na ono město s téměř dokonalou polohou. Istanbulská zkušenost je mé první setkání s docela odlišnou kulturou, kde i skutek provedený podle dobrého evropského vychování může vybudit pohoršení a naopak.

Psal se rok 2015 a cesta do Istanbulu byla první, ze které jsem chtěl napsat nějaký text. Nakonec to skončilo několika poznámkami z prvních dvou dnů. Po letech jsem tento text nedokončený a zašantročený text opět našel. A co mu vlastně chybělo, že jsem se ho tenkrát rozhodl nedopsat?

istanbulský bazaar
istanbulský bazaar

Jeden si uvědomuje, že v Istanbulu není schopen v klidu vyřešit některé běžné situace. Všude tolik hluku, tlaku a tahání až se nerozhodný jedinec stává snadnou kořistí pro orientálního obchodníka, ať už se jedná o neustálé nabídky exkurzí, pozvání do restaurace či koupě ponožek Hugo Boss. Jen malý náznak nejistoty a člověk vyjde s minimálně desetiminutovou přednáškou o výhodnosti toho či onoho. Odpovědět na otázku odkud jste přináší vodopád dalších otázek, na jehož konci si odnášíte něco, co vůbec nepotřebujete. Přeci jen dlouhá tradice města na hedvábné stezce se vryla pod kůži místním obyvatelům velmi hluboko.

lidé v sobě mají milost a drsnost nakombinovanou v pro nás naprosto nezvyklých poměrech
lidé v sobě mají milost a drsnost nakombinovanou v pro nás naprosto nezvyklých poměrech

Do Istanbulu letíme ze severokyperského Ercanu a za hodinku a něco přistáváme na vedlejším istanbulském letišti Sabinah Gohcen, které samozřejmě jako vedlejší letiště vůbec nevypadá. Dostáváme razítka a poprvé v životě oba vystupujeme na asijském betonu. Vzhledem k popíjení během cesty to ale zapomínáme náležitě prožít. Místo toho se snažíme co nejrychleji najít autobus Havatas jedoucí na jedno z center na náměstí Taksim. To se nám daří během chvíle a za chvíli vyrážíme nekonečnou směsí dálnic, rozcestí a přivaděčů někam k Evropě. Přejíždíme přes most spojující Asii se Evropou a ocitáme se ve čtvrti – tedy spíš ve městě plném výškových budov všech možných tvarů a světel. O něco později dorazíme na Taksim a po chvíli nás již veze taxi na zastávku Gulhane. Tam vyndáváme ručně nakreslenou mapu a hledáme náš hotel. Po chvilce doptávání hotel skutečně nacházíme, což je vzhledem k tomu, že nás taxikář vysadil na špatném místě docela šťastné. Budova hotelu podle mého původně sloužila jako nějaký úřad, takže pokojíky jsou menší a staré dveře nechávají dobrý přehled o tom, co se děje na chodbách. Ale hotel je čistý, a co důležitější, je úplně v centru.

Zlatý roh
Zlatý roh

Ráno je počasí zahalené do přímořské mlhy a je docela zima. Během chvíle podle mapky nacházíme jednu z kultovních jídelen. Dáváme si čočkovou za 2,50 liry a já si pak dám pro jistotu ještě jednu. K polívce se podává první větší překvapení – bageta, či chleba, který je chuťově velmi blízký bílému chlebu západního mediteránu.

tkalci koberců u velkého bazaaru
tkalci koberců u velkého bazaaru

Po snídani si říkáme, že je třeba si udělat základní přehled o situaci města a to je možné jedině když sklouzneme k vodě. Hotel leží kousek od galatského mostu a před námi se poprvé otevírá silné panorama s pohledem na zlatý roh a bosporskou úžinu.  Ocitáme se tak na křižovatce jakoby tří cest, jedna přichází z Černého moře, druhá ze Středozemního moře a třetí ze zátoky Zlatého horu, i když zde dole vůbec nepůsobí dojmem zátoky. Zátoka zlatého rohu se turecky nazývá Galici. Někde zde byl v dobách vrcholné Byzance Zlatý roh přehrazen řetězem, který bránil nepřátelským lodím ve vjezdu do zátoky. Dnes před námi leží jeden z nejbizarnějších mostů, které jsem kdy viděl. Galatský most nizoučký, s dvěma plavebními bránami, do kterých se o pár desítek centimetrů vejdou lodě místní MHD. Most je poměrně široký a vede přes něj i tramvajová linka T1. Most netrčí nad hladinou, ale jeho nízko profilované tělo je vyplněno restauracemi po obou stranách. Hosté mohou sedět přímo nad hladinou a s výhledem buď do zlatého rohu, či na bosporskou úžinu. Nad nimi pak k večeru přibývá množství rybářů, kteří z chodníku loví ryby a kupodivu jich i docela dost uloví. Most k večeru dost ožívá, rybáři si zapalují ohně, u kterých se spolu s hlídací službou mostu druží. Vedle mostu parkuje několik lodí, na jejichž palubě se na velkých roztopených plochách smaží ryby, které se pak za 6 lir prodávají v housce. Ryby se podávají zákazníkům na břehu a vše se pojídá na miniaturních židličkách a stolečcích opět za nevyslovitelného mumraje a ruchu Asie.

nekonečné minarety
nekonečné minarety

Před námi je přístaviště lodní MHD, která přepravuje jak lid, tak i automobily. Lodní doprava tu pracuje opravdu ve velkých obrátkách a tak zatímco jedna loď odjíždí, druhá se plní a třetí teprve přiráží, a tak to je přes celý den. Vracíme se trochu zpátky, nacházíme informace, získáváme turistickou mapu, ale jinak pána pracujícího v informacích vyloženě práce nebaví a tak to po delší chvíli vzdáváme jakékoliv další dotazy. V tuto chvíli ještě netušíme, že je to jedna z tureckých vlastností – kde nečouhá byznys nebo alespoň něco k povyražení, tam se Turek začne tvářit opravdu kysele. Kupujeme istanbulskou kartu na hromadnou dopravu, na kterou nahráváme nějaké peníze a trošku náhodou přicházíme na nádraží, které vypadá jako méně zdobná Masaryčka. Po chvíli zjišťujeme, že tu byla konečná Orient Expresu, a tak hned dostáváme poirotovskou náladu. A vlastně jednoho i napadá, že Istanbul byl jak cílem cesty z Paříže, tak jedním z cílů hedvábné stezky a všechno se tady na tom jedno místě mísí v jedno.

Pak už míříme vzhůru po trase tramvaje T1 směrem k tomu nejhlavnějšímu, co může Istanbul nabídnout. Po cestě si necháme vynadat od jednoho umělce za to, že nemáme na to, abychom si koupili jeho originální obraz.

Istanbul je plný ztracených příběhů
Ztracené příběhy

Pak se mé vzpomínky rozplývají v ranním oparu nad Bosporem. Na té cestě se stalo ještě mnoho důležitých a zajímavých věcí, některé obrousil písek do už nezajímavých tvarů, jiné zas byly určeny pouze mě samotnému. Ač je istanbulský text nedokončený, upravovaný a v mnohém nedokonalý, byl prvním krůčkem na cestě s kloboukem dolů. A proto tu má své místo.

 

                                                                                                               2015–prosinec 2018

 

Leave a Reply