Lanzarote a Fuerteventura za zimních dnů

kloboukdolu

Letadlo nabralo směr Fes a dále na západ. Přelétáváme nad pohořím Atlas a jeho zasněženými vrcholky. Pak pevnina končí a letadlo vylétne nad nekončící plochu oceánu. Po chvíli pilot stáhne otáčky motoru a letadlo začne plachtit pomalu směrem ke Kanárským ostrovům.

Druhý den ráno se probouzíme na návětrné straně ostrova Lanzarote, je konec ledna a já si tu připadám jako na Marsu. Nikdy nekončící vítr, nažloutlý prach poletující vzduchem a sopky všude okolo. Na obzoru je vidět oceán, který dává pocit útěchy, ale jen než se k němu přiblížíme, protože tahle řvoucí příšera nahání strach i za bílého dne. V tyto zimní dny se člověk ptá sám sebe, kdo že by chtěl dobrovolně cestovat na Mars.

i takto může vypadat pole, Lanzarote
i takto může vypadat pole, Lanzarote

Teprve zde si jeden uvědomí neuvěřitelnou jemnost mediteránu, s vlnkami, větříkem, příjemným podnebím a úrodnou půdou. Vystrčeny na předměstí Afriky, na pospas suchým větrům Atlantiku, nabízejí západní břehy ostrovů Lanzarote a Fuerteventura v únorové dny naprosto surrealistickou podívanou. Sopky, pouště a polopouště a lávová pole, to jsou tři typy krajiny, které se zde bez oddychu střídají. Nejhorší je ale neutichající vítr, před kterým se není kam schovat. Jeden začíná věřit zkazkám o lidech, které vítr přivedl k šílenství.

Zdálo by se, že tu není nic dobrého, ale zdejší planetární krajina je také nesmírně duchovní a pobyt v ní představuje silný spirituální zážitek. Navíc vše vypadá naprosto jinak než cokoliv, co jsem předtím kdy viděl a jen složitě si uvědomuji, že takhle asi vypadalo zamlada naše Středohoří.

Lidé

Lidská přítomnost na ostrovech má mnoho tváří. Pro někoho jsou ostrovy rájem, pro jiné zase klíckou. Starousedlíci mají hluboké vrásky od slunce a větru a je na nich vidět, že to tady někdy není lehké. Domy jsou bez výjimky bílé a speciálně na Lanzarote se podobají africkým obydlím s rovnými střechami a malými čtvercovými patii, která chrání před větrem a sluncem. Ostrovy jsou známé už od dob Plínia staršího, ale příjemné klima tu bylo vyvažováno loupeživými výpravami, nedostatkem vody, jídla, izolací, přesto zde místní vybudovali něco tak hezkého jako město Teguise.

Západní pobřeží a nemilosrdné větry
Západní pobřeží a nemilosrdné větry

Na zdejších ostrovech si člověk uvědomí, jak jsou některá místa naprosto přirozeně místem migrace, asi tak jako jsou mnohé ostrovy místem každoroční poutě ptáků a dalších živočichů. Dnes sem v různých cyklech přicházejí Jihoameričané, kteří vás v restauracích jako číšníci oslovují třeba mi vida a kteří tu žijí kvůli láci a bezpečí, nebo Afričané prodávající na trzích v dlouhých látkových oděvech, indičtí prodavači parfémů, angličtí důchodci, kteří si zde pořídili domky na zimu, němečtí surfaři a mnozí další.

Láva a Timanfaya

Pás černé lávové hmoty vyvržené během šestileté erupce (1730-1736) a dnes ohraničené národním parkem Timanfaya je zážitek, který je těžké popsat slovy. Jakoby všechny noční můry z horečnatých snů zkameněly a teď se po tom nekonečném poli zkamenělé armády hrůzy jeden může procházet a obdivovat všechny ty nelidské a hrůzostrašně krásné tvary, podobně jako se na mnoha místech západního pobřeží může přiblížit do míst, kde zběsilé oceánské vlny jedna za druhou naráží na věže odolávajících sopečných skal. Člověk se na těchto místech cítí jako před lví klecí, kdy dobře ví, že útoky naštvaného zvířete skončí na mříži a může si tak v klidu vychutnávat pocit vzrušení ze zloby a zároveň podmíněné bezpečí.

na jedné z cest
na jedné z cest

Zážitkem mytického typu je pak vstup do jeskyní poblíž Ajuy na jihozápadu Fuerteventury. Do geologicky cenné hradby skal tu oceán vyhloubil několik vysokých jeskyní, kam lze vejít, ale s pocitem, že oceán se znovu může vrátit, stačí větší příliv nebo silnější vlna. Dolu do jeskyně doléhá oceánské burácení a člověk si připadá jako v dračím doupěti, kam sestoupil, když drak vyletěl ven a teď jen čeká, zdali se mu podaří dostat se zpět, než se pán domu vrátí.

Východní a západní

Na východní straně pobřeží dopadají na běloskvoucí písečnou pláž silné únorové sluneční paprsky, německá důchodkyně si svlékla vrchní díl plavek a spolu se svým manželem se oba vyhřívají s dalšími, postaršími páry. Oceán je tu klidný a hrají si v něm dvě děti. Z restaurace voní fritované ryby a Angličané spokojeně posedávají u první dopolední pinty piva. Kdyby chtěl C.G. Jung hledat krajinné příklady persony a stínu, nenašel by asi vhodnější místo, než západní a východní pobřeží ostrovů Lanzarote a Fuerteventura.

východní idylka
východní idylka

Podobně, jako jsou strany ostrovů jungovsky rozděleny, jsou rozdílní i únoroví turisté, kteří sem přijíždí. Na jedné straně jsou to důchodci a turisté středního proudu, se svými resorty, které jednou budou předmětem archeologického výzkumu, stejně jako jím dnes jsou antická města. Na druhé straně to jsou surfaři a kitesurfaři se svými dodávkami, obytnými přívěsy a smyslem života jen pro dobrou vlnu nebo vítr, po kterých toho pro archeology asi moc nezůstane.

Pokud se mě někdo zeptá na rozdíl mezi Lanzarote a Fuerteventurou, pak mu asi povím, že Fuerteventura se mi zdá afričtější, starší, trošku barevnější a hlavně lidštější, co se do tvarů krajiny týče. Lávová pole jsou obrostlá zeleným lišejníky a najdou se tu i takové horniny jako je žula. Vypadá to tady více jako země a já jsem se tu cítil lépe. Někdo jiný ale řekne, že Lanzarote je kulturnější, má hezčí architekturu. Chvílemi jsou ostrovy Afrikou a chvílemi zas Jižní Amerikou, aspoň tak si to představuji.

Přesto ale ten zásadní rozdíl není v ostrovech, ale ve stranách ostrovů. Alespoň během února 2018.

poesie psaná větrem
poesie psaná větrem

P.S. Letošní únor byl nebývale studený a vlhký, a tak se na jeho konci pouštní krajina ostrovů proměnila v zelenou a květy posetou zahradu. Hlodají ve mě dvě otázky. Kde se v polopoušti najednou vzalo takové množství zeleně a květů. A jak je možné o něčem něco psát, když se to tak rychle mění.

 březen 2018

Leave a Reply