Krétskými roklemi

kloboukdolu

Neprošel jsem těmi největšími roklemi Kréty, ba spíše naopak, přesto musím říct, že zdejší rokle jsou pozoruhodný přírodní fenomén. Třeba když se v monumentální hradbě skal jistě půl kilometru vysoké objeví znenadání úzká puklina, která celou hradbu rozřízne od shora dolu. To se najednou ptám sám sebe, zdali nejsem na nějakém mnohem exotičtějším místě.

Kréta je neuvěřitelných roklí opravdu plná a jeden si lehce představí, jak se tady kdysi schovávali odbojní Řekové před Turky nebo co zaběhlých ovcí v nich museli vystrašení pastýři hledat. Můj příběh bude prostší, protože jsem žádnou z těch opravdu velkých a slavných roklí nenavštívil, ale jak to tak bývá, někdy i ta nejmenší roklička vydá mnohem více, než velká turistická rokle.

Kréta za mrtvolného ticha
Kréta za mrtvolného ticha

Nejdřív vyrážím cestou mezi olivovými stromy, z nichž každý má duši jako jen málokterý člověk. Jsou to svědci dlouhých let a veder, na jejichž vzhledu se podepsal sám život stejně jako na obličejích místních pastýřů. Kolik asi párů rukou a kolik generací hrdých mužů střásalo z nich olivy. Nikoho teď kolem sebe nevidím, ale všudypřítomné ploty naznačují, že se tu pasou ovce a kozy. To je snad jediné, co se mi na Krétě nelíbí. Všudypřítomné drátěné ploty v krajině. Jdu dál, cesta se rozdvojuje a já odbočuji doleva, do rokle. Dostávám se k prvnímu plotu, který přehrazuje cestu, ale jelikož jsme s místními při jiné příležitosti překonávali podobné ploty celkem běžně, tak i zde branku na drátku otvírám a za sebou pak zase zavírám.

kréta rokle
v údolí smrti

Jdu dál, cesta se opět rozdvojuje, ale díky jedné skryté značce se mi daří vybrat si tu správnou cestu. Dostávám se přes další sérii plotů a ocitám se ve skalní rokli. Rokle se svírá a já se ocitám v tichém světě. Dnes leží nad Krétou opar, který by se dal asi nejlépe popsat jako mrtvolné ticho. Cesta korytem je dlážděna kameny a lemována skalami.  Po jedné z nich kousek vylézám a nacházím malou jeskyni – kozí noclehárnu. Občas zaslechnu cinkání nebo mekot a začínám si říkat, že bych tu nerad potkal psy. Vlastně ani nevím, jak budou reagovat kozlové. Každý další krok mě zpřítomňuje s celým okolím, což je ten nejhezčí pocit cestovatele. Někde nad hlavou mi létají supi a pod nohami se válí kozí lebky i s růžky. Takhle nějak asi musí vypadat údolí smrti, říkám si. Přesto si vychutnávám ten napjatý pocit a to, jak mé tělo poslouchá každý šelest. Kozy i kozlové přede mnou utíkají, já se dostávám pod kýženou skálu, kterou jsem zahlédl jednou ze silnice a psi tu zatím žádní nejsou. Symbolická uschlá větev v ruce mi zvedá náladu a já se rozhlížím, co dál.

Poradí někdo o co se jedná?
Poradí někdo o co se jedná?

Buď se mohu vrátit zpět stejnou cestou, což se mi ale moc nechce, nebo můžu vylézt svahem napravo, překonat nějak plot a dostat se na cestu, nebo vylézt docela strmou cestou hned vedle kolmé stěny a doufat, že tam nahoře nebude plot a já se dostanu na silnici. Vybírám si poslední možnost a začínám stoupat. Občas přede mnou vyskočí nějaká koza, které se dává na útěk. Po chvíli už šplhám po čtyřech mezi ostrými vápencovými deskami. Pak to už začíná připadat lehké lezení v horách, díra pode mnou se zvětšuje a já přemýšlím nad každým kamenem, který beru do ruky. Na plošině kousek pod vrcholem nacházím nějaké docela zajímavé zkameněliny. Chvíli tu posedím a dívám se střídavě pod sebe do rokle a na nedaleké ostrovy v moři, které se přede mnou objevily s narůstající výškou mého postupu. Zjišťuji, že i nade mnou je plot, a to navíc přesně na hraně skály. Naštěstí nacházím jedno místo, kde se plot dá přelézt, aniž bych ho zničil a já se ocitám na náhorní plošině, poblíž prvních baráků. Jdu něčí zahradou a zase se docela obávám případného psa. Naštěstí tady není a já s úlevou přelézám plot. Přece jenom být pořád za něčím plotem ve mně vzbuzuje nedůvěru.

cesta vzhůru
cesta vzhůru

Vracím se zpět po silnici, pod olivovníky jsou zlostně rozkvetlé dračí květy. Pak procházím kolem jedné usedlosti, kde je asi šest pastýřských psů, ale jsou naštěstí (pro mě) všichni, až na jedno štěně na řetězech. Vzhledem k tomu, že krétští psi nejsou takoví miláčkové a spíš připomínají psy balkánské, jsem docela rád, že jsem je potkal až tady.

dalšími roklemi
dalšími roklemi

Návštěva další rokle už jen potvrzují to samé zjištění. Odříznutí od krajiny, jiný svět a pocit, že pláže, hotely a bary jsou odsud nekonečně daleko. V krétských roklích je jeden zase řeckým zbojníkem, opatrně našlapujícím každým krokem, protože co je za rohem, to nikdo neví a každá chyba může být fatální.

červen 2018

Leave a Reply