Jižní cestou

Kypr

Projet se a zažít místní dopravu přináší mnohdy více pochopení, než několik sociologických studií a tak i jako dlouhodobý účastník silničního provozu na Kypru jeden pochopí, jak moc se místní duše otiskly do způsobu jízdy a jak je místní doprava – byť se řídí podle stejných pravidel jako ta naše, naprosto jiná.

Jediným rozdílem je, že se na Kypru jezdí dle koloniálního stylu vlevo, ale to není tak zásadní problém, který by měl jednoho odradit od prozkoumání ostrova za volantem automobilu. Doprava je tu ohleduplná a mírná (samozřejmě s notnou dávkou teatrálnosti), turistické espézetky jsou speciálně označeny a autům z půjčoven vládnou automatické převodovky. Dá se tak jen potvrdit, že řízení vlevo není krom jedné nebo dvou věcí nijak problematické.

Kypr
Auto s duší

Pak tu je ale mnoho věcí, které jsou hodně odlišné a o kterých stojí zato mluvit, třeba že tu často nefunguje klasická uliční síť německého vzoru a tak se občas stane, že hlavní ulice z ničeho nic končí nebo se zase jindy ocitnete s autem dva metry od silnice, na kterou se potřebujete dostat, ale abyste se tam dostali, je potřeba v reálu ujet další kilometr a objet celý blok. Jiným příkladem je „dálnice“ na severní turecké straně ostrova, kde pokud se chcete napojit do vzdálenějšího dálničního dvou-pruhu, musíte dát nejdřív přednost jako na klasické křižovatce dvěma bližším pruhům a pak rychle přejet a napojit se do kýženého směru. Místo nadjezdů a podjezdů je tu vjezd na dálnici veden téměř standardní křižovatkou.

To hlavní ale je, že se tu nejezdí až tak moc podle předpisů, ale podle intuice, blinkry používá málokdo a na kruhových objezdech se člověk naučí odhadovat, kdo kam pojede. Doprava se neřídí toliko značkami, ale vnímáním řidičova okolí a někdy má tak prostě přednost ten, kdo má zrovna nejsuverénnějšího ducha. Je třeba vnímat, co dělají okolní řidiči a to je mnohem důležitější, než být ve správném pruhu. V duchu předchozích řádků se parkuje jen s  podmínkou, aby ostatní mohli projet. A schopnost zaparkovat novým způsobem, který ještě ostatní nepoužili nebo si na něj netroufli, se považuje za kvalitu a kreativní vlastnost. A tak se tu parkuje různě napříč, na štorc, do kopce, z kopce a jen tak, aby ostatní mohli projet. Zkrátka všechno parkování, které by u nás bylo považováno za kreténské, protože nerespektuje někým vymyšlená pravidla, je zde bráno jako odvážné a kladné.

Zemědělská technika
Zemědělská technika

Když pak jeden přijede třeba do Indonésie, řízení dle intuice mu nedělá problémy, protože se dokáže vcítit do místního provozu a nečeká, že se vše bude řídit dle pravidel, ale jasně ví, že silnější pes mrdá a že do provozu je potřeba se tak nějak vcítit. Stejně tak při řízení v městech jižní Itálie jakoby všechny tyhle dovednosti člověk znovu našel, akorát v mnohem silnější a nepřehlednější podobě (zde už předpisy téměř vůbec neplatí a důležité je jen ego a schopnost sám sebe protlačit dopředu). Naopak přijede-li jeden zpátky k nám, spoustu věcí nechápe, třeba ty momenty, kdy se má jet nějakou rychlostí, která ale není nikde napsaná a člověk si jí musí odvodit z několika dalších pravidel. Nebo to, že se lidé vůbec nekoukají okolo sebe a jen následují pravidla, značky, pruhy a semafory. Přejedete o pár milimetrů a je z vás vyvrhel. Náš systém je odlišný v tom, že se v první řadě soustředíme na pravidla a pak teprve na to, co se děje okolo nás a v nás. Na Kypru je to přesně naopak. V podobném duchu se na Kypru troubí mnohem více, ale také v mnohem radostnějším tónu, něco ve smyslu tady jsem já a jedu, nikoliv jako u nás, kdy je z každého zatroubení cítit koncentrovanou dávku frustrace a nenávisti.

Církev
Církev

Asi je také jasné, že Kypřané prostě nechodí. Ženy nosí vysoké podpatky a muži nepohodlné boty, ve kterých se ani moc daleko nedá dojít, takže typická vzdálenost překonávaná pěšky je z parkoviště do klubu nebo do taverny. Na Kypru tak samozřejmě existuje tolerance alkoholu za volantem a to zhruba do nějakých 0,2 promile. Vzhledem k tomu, že tu nikdo nejezdí nijak rychle (na dálnici je maximum 110km/h), nedějí se tu žádné velké a smrtelné bouračky (svatý obrázek nebo kříž je v autě povinností). Všechna auta jsou dřív nebo později odřená, ale bez smrtelných nehod.

Na rovinu, na Kypru se bez auta neobejdete, během léta nelze přecházet delší vzdálenosti pěšky a sice tu existuje autobusová doprava, ale ta je často o nervy. Příkladem může být larnacká městská doprava, která jezdí v kruhu a pokud potřebujete jet jen jednu zastávku proti směru dopravy, je třeba absolvovat téměř celý kruh znovu. Mezi městy se lze ale dopravit poměrně dobře. Na severu je pak doprava vedena skrz mikrobusy, které jezdí tak nějak po naplnění a které mají silně tureckého ducha. Tuhle zkušenost všem doporučuji.

Asi jedna z nejdůležitějších profesí na ostrově je automechanik, často lze o jejich schopnostech pochybovat, ale vzhledem k náročnému podnebí je tu každý bude potřebovat. Navíc, když ne každý zde chápe smysl garančních a preventivních prohlídek a k mechanikovi se jezdí, až když se něco pokazí. Bez přehánění lze říci, že nalézt slušného a dobrého mechanika je na Kypru důležitější, než mít dobrého doktora. Veškerá auta z druhé ruky budou mít pravděpodobně slušnou zásobu dobře skrytých vad, tak jak velí místní bonton, a tak jsou dobré vztahy s mechanikem naprosto zásadní – já jsem je upevnil slušnou obálkou při jeho svatbě.

Jeden ze splněných životních snů
Jeden ze splněných životních snů

Na dnešním Kypru je oproti nám jiný vozový park. Auta jsou tu dřív nebo později ošlehnuta směsí slunce, soli a prachu, což jim dává nezaměnitelnou tvář. Velkou část tu tvoří japonská a asijská auta, Honda, Mitsubishi, Toyota, různé tvary konce 90. let. Oblíbené jsou tu silné pickupy – čtyřkolky, které tu používají místní zemědělci a které se moc nezadají s vozidly bojujícími o pár kilometrů dál na východ v Sýrii. Všechny ty silné asijské designy automobilů tu v náročném prostředí dostávají ještě výraznější rysy a stávají se naprosto nezaměnitelnými. Honda Civic, třídveřová, konec 90. let, Mitsubishi Mirage, třídveřový, konec 90. let, staré Toyoty, Hondy, Mitsubishi, Suzuki, Daihatsu nebo koloniální Rovery a Landcruisery, do toho plující jako žraloci černé mercedesy, BMW a ty nejluxusnější vozy patří samozřejmě církvi, která má i vlastní espézetky.

Oproti našemu výběru tu chybí taková ta rodinná auta, bez jakékoliv duše, jako Škoda Fabia, účelná auta pro celou rodinu, bez jediného poškrábání nebo umazání životem, spravená do posledního detailu, ale bez jakéhokoliv životního raubířství.

Když o tom tak zpětně přemýšlím, byl to jeden z mých životních snů mít u středozemního moře starý automobil, jezdící na dobré slovo, zaprášený, omlácený, kde je místo parkovacích senzorů slyšet jen skřípění plastů a plechů, jako tehdy, když jsem takhle zaparkoval do zdi larnacké mešity. Pocity jízdy horkou krajinou v autě bez klimatizace, vrzající tlumiče a stěrače, co setřou jen úzký pruh skla u spolujezdce. Auto, kterému je třeba násilím otvírat lžící dvířka od benzínu, horkem rozpálené a startující až zásadně poté, co se uklidním. Do toho několik svatých obrázků, kříž na zpětném zrcátku a ručička benzínu pohybující se mezi začátkem rezervy a nulou. Zapálená cigareta a otevřené pivo v držáku na nápoje. To vše bylo Daewoo Lanos, koupené za 500E s několika nezaplacenými daněmi. Auto, co téměř nesvítilo a bylo tak odřené ze všech stran, že nové škrábance nebyly poznat. Auto, které jsem chtěl snad tisíckrát shodit ze skály, ale které zpětně bylo tím nejkouzelnějším možným, vrakem od středozemního moře, autem, kterému jsme říkali George.

květen 2017

Leave a Reply