Jiří Sádlo: Praha a Brno

Jiří Sádlo, Praha a Brno

Jiří Sádlo je rostlinný sociolog a biolog. Je také svérázný poutník po krajině a jeho postřehy, zabalené do poetického a sprosťáckého jazyka patří k tomu nejlepšímu, co se u nás v oblasti krajinné esejistiky nabízí.

Asi by se dalo čekat, že knížka Praha a Brno bude nějak pojednávat o vztahu našich dvou největších měst, Brnu je tu ale věnováno pouze devět stránek na úvod knížky. A to hlavní, co se dozvíme je, že Brno už je napůl orientální město. Sádlo k tomu dodává, že až teprve když viděl Teherán, došla mu krása Brna. Ano asi v tom je trošku pražského, či lépe řečeno žižkovského sarkasmu, ale v mnohém pravda je, že Morava je jiný kulturní celek než Čechy – a to bez hodnocení co je lepší a co horší – blíže o tom ale snad jinde a jindy.  A konec konců i těch devět stránek je psáno velmi poetickým jazykem a já bych si přál, aby kulturní antropologie Brna v Sádlově podání trvala déle.

Jiří Sádlo patří k intelektuálně silné porevoluční vlně a jeho literární styl je něco mezi poezií, vědeckým textem a homelesáctvím, nebo spíš vědecké pojmy v poetickém podání, k tomu sprostá slova, pivo lesknoucí se v ranním slunci někde u stánku a modrý neon prozařující fernet v nonstopáči. K tomu důkladný rozbor druhů na náspu mezi dálnicí a železniční tratí. Kniha rozhodně nebude pro masy a pokud autora neznáte, doporučuji si nejdříve nalézt na youtube pár videí s Jiřím Sádlem, aby bylo jasné, o co půjde.

To hlavní, o čem Sádlo hlavně píše, je vztah mezi přírodou a kulturou v rámci města – na příkladu Prahy. A pokud správně rozumím, zápletka je asi takováto. Lidé uzmou kus přírody a přetvoří ho na kulturní krajinu       – město, plnou jasných linií, betonu, silnic atd. Pak ale, po nějakém čase si začne brát příroda část města zpět. Prostě nikdy se o to město nestaráme tak, aby nějaká místa opět nezarostla, přestala být kultivována. Do mezírek mezi beton se dostává mech, tráva, vrací se příroda. Často v nevzhledných, nehezkých částech města, které developeři rádi nechávají přebudovávat na nová města, právě tam bují příroda, která dostává opětovnou kontrolu nad nehlídanými kousky města. Zde se možná tvoří nové druhy, nová společenství, mix náletů, původních druhů i přeběhlíci z okrasných zahrad a parků. Nikdo to nezkoumá, nikdo tomu nerozumí, rodí se nová etáž vztahu kultura a příroda, není to už původní příroda, není to už ani kultura, je to spíš nový povstávající řád, což je pro jakéhokoliv vědce snad ten největší rajc. Třeba jako když se oddělují kontinenty nebo přešla doba ledová. Vzniká něco nového, něco neokoukaného, mixování dvou tří předchozích vrstev.

A tak všechna ta nevzhledná pražská zákoutí, bezdomovecké kolonie kolem trati na Mladou Boleslav, okolo malešické spalovny, atd. atd. najednou dostávají naprosto jiné dimenze, najednou se už nejedná o ošklivá místa, kde Praha zaostává oproti ostatním městům nedostatečnou kultivací, ale naopak o místa, kde bují, kde se zjevuje nový povstávající řád. To je jen základní osa textu, ale samotná kniha je prošpikována různými osobitými postřehy k tématu města a přírody. Setkáme se tu třeba s opelichaným andělem nebo se zoufale přesným popisem chodníku před Národní knihovnou. Nebo s tím, že sídliště, spíš než město, jsou vesnice postavené okolo Prahy na výšku. Pak najednou mnohé, spíš negativní jevy, které sídliště provází, dostávají smysl a všichni ti králové Prahy z Modřan nebo z Jižáku jsou najednou mnohem pochopitelnější.

Pro mě samotného byla knížka přínosná právě ve výše zmíněných ohledech. Mnoho jevů města, které jsem považoval za podivné, patogenní nebo za známky zaostalosti, se mi pod Sádlovým pohledem mění na krásné nebo alespoň zajímavé. Když nyní jedu kolem zanedbaného kusu země, hned se poohlédnu, co tu roste a jak se to má k sobě. Nahlížet opuštěné části města jako povstávající přírodu je mnohem větší zábava, než pohlížet na něj jako na neuklizenou kulturu.

vydalo nakladatelství Kodudek, 2015

Leave a Reply