Jak se pije v mediteránu

kloboukdolu

Dobře si pamatuji, jak jednou filosof Zdeněk Kratochvíl vyprávěl jednu z jeho mnohých a hlubokých pravd o řecké kultuře. Pravý Řek se nikdy neopije tak, že by nad sebou ztratil kontrolu, ale také by ideálně neměl být střízlivý.

Ta myšlenka se mi velmi zalíbila, a tak jsem se ji jal při nejbližší příležitosti se svými kamarády vyzkoušet. Začali jsme pít již brzo dopoledne a po chvilkách si přidávat, ale zase ne moc. Samozřejmě celá ta situace dopadla tak, jak dopadnout musela a po několika hodinách jsme byli ožralí, jak starý zákon káže.

Změnit silně zažitý kulturní zvyk není snadné, a tak napodobit řecké chování v českých podmínkách je docela složité. Navíc když patříme k naprosto jiné alkoholové kultuře nežli zmínění Řekové. Způsob, jakým je alkohol v různých evropských zemích konzumován, je pevně dán kulturní hranicí jih – sever. Na sever od této hranice lidé používají alkohol jako uvolňovač nebo snad i spouštěč všeho divokého a odvážného, na co by si za střízliva netroufli. Běžným obrazem jsou lidé zpití pod obraz od Ruska, přes Dánsko až po Velkou Británii.

Na jih od této hranice – zhruba od Francie po Turecko (v evropském měřítku) je alkohol spíš doplňkem velkých eg a pokud zde najdete pod obraz opilého člověka, bude to buď cizinec nebo naprostý zoufalec a vyděděnec. A samozřejmě velkým rozdílem mezi oběma kulturními okruhy je skutečnost, že se jihu se nikdo nemusí opít, aby se dokázal bavit. Nutno podotknout, že ještě existuje druhá, svislá hranice mezi západem a východem, která by procházela někde řekou Moravou, ale to už by byl jiný příběh.

To, co Zdeněk Kratochvíl bravurně definoval pro Řeky, ale platí i pro jiné Mediteránce. Například typický víkendový den v Itálii začíná jednou flaškou vína při obědě v rodinném kruhu a oběd se zapije ještě stopičkou grappy nebo jiného alkoholu. Poté se jde spát. Večer se vyráží do města třeba na desátou a zůstává se dlouho do noci, vypije se třeba něco vína, piva nebo několik koktailů, ale nikoho by nenapadlo soutěžit kdo toho víc vypije nebo sestřelit se do nevědomí. Vůbec to, že se vydrží třeba do třetí nebo páté do rána je dáno tím, že se nikdy nepije přes hranu.

Pamatuji si, jak v jednom římském klubu říkal jeden začínající divadelní režisér jedné začínající divadelní herečce: „Ty ses naprosto ožralá.“ Přičemž začínající herečka byla asi tak ve stavu, jakého průměrná česká žena dosahuje v pátek v půl desáté večer. Být ubriacone se vskutku v mediteránu nenosí. Což byl mimochodem také důvod, proč jsou jako nejhorší migranti v Itálii často zmiňováni Poláci. Jejich první generace se totiž opíjela do němoty za bílého dne, což je pro Meditáránce něco opravdu ponižujícího.

Naproti tomu být od rána lehce pod parou, to je něco, co zapadá do ideálu správného mediteránního muže. Na sobotních trzích v Larnace se dopoledne scházeli staří muži, dopřávali si bohatou snídani a k tomu nějaké panáky tvrdého alkoholu. Jeden z nich, starý a nemocný, si nechával nalévat alkohol do hrníčku, aby ho kolem nakupující rodina nemohla z ničeho obvinit.

Lawrence Durell popisuje, jak se na Kypru pilo od rána do večera a jak každý pil, co to šlo. Ano, pít se může hodně, ale Mediteránci na rozdíl od nás Slovanů nebo Germánů nebo Anglosasů nemají tu potřebu pít za hranu. Tak jeden večer někde na východní Krétě se setkáváme v pestré společnosti různých zemí a jen já a jedna Slovinka vypijeme každý pár litrů vína. Ostatní nechápou, ale naše slovanská těla si zkrátka řeknou.

                                                                                                                     červenec 2018

Leave a Reply