Houpací síť

V jednom velkém obchodě s bytovými doplňky, uviděl jsem barevnou, pruhovanou houpací síť. Koupil jsem si ji, i když jsem jí neměl kam zavěsit. Dal jsem si jí do auta a snil jsem o okamžiku, kdy jen tak někam pojedu, a až se mi tam někde bude líbit, roztáhnu si síť mezi dva stromy a jen tak si budu ležet a splývat se světem.

Ač jsem síť s sebou vozil nějaký ten pátek, nikdy jsem ji nevybalil. No a teď, když už žádné auto nemám, rozhodnul jsem se, že si houpací síť připnu k batohu a vyrazím na jednu noc do lesa. Sám. Nikdy jsem doteď nespal sám v lese a tak jsem to chtěl zkusit. A taky už jsem měl trošku moc té civilizace okolo. Přece být sám se sebou v přírodě je ta nejlepší terapie jakou znám.

Na červnový výlet jsem si vybral tu krásnou krajinu, kde České středohoří přechází do Kokořínska. Vlakem jsem  z Prahy vyrazil směr Lovosice, přesednul na lokálku a po chvíli jsem vystoupil v Blíževedlech. Úterní odpoledne ještě nebyla otevřená hospoda a tak jsem si dal s místním duchem jednoho lahváče před vietnamskou večerkou. Ruce měl začerněné od hlíny a rozpraskané, co chvíli se s někým pozdravil. Narodil se v Liberci, ale od první třídy bydlí tady, v Blíževedlech. Chvíli jsme pokecali o životě, odkud jsi a kam jdeš, on vytáhnul ze špičky pár rolovaných cigaret a já pak vyrazil směr Vlhošť.

Cestovat sám je základní duševní terapie, jen já a svět. Z ničeho nic vystupuje civilizací zadupaná intuice, chcete-li vnitřní hlas, přírodu přestávám vidět skrz logické úvahy a vracím se k pocitům. Zahnout teď tam, nebo onam, jít doleva nebo doprava, zastavit se nebo jít. Najednou je čas a síla poslouchat sám sebe, vnitřní hlas začne souznívat s přírodou a já se jen divím, kde se to všechno bere. Ve městě a ve společnosti jsme zahlceni tolika jinými názory a vlivy, že náš vnitřní hlas není slyšet a tak se tu teď sám producíruju v plném vědomí úterní krajinou a nikoho za celou dobu, skoro 24 hodin nepotkávám.  Čas se o dost prodlužuje a každá minuta má úplně jiný význam. Všechno najednou začíná jasně hovořit. Takhle jsem strávil téměř dva měsíce v Indonésii a dalo mi to opravdu hodně. Takhle rád uteču sám k sobě, když už je toho moc.

Vystupuji na Vlhošť, o kterém by se toho dalo napsat nemálo, a pak se dál trošku oklikou přes vesnice pole a údolí dostávám ke skalním útvarům zvaným Husa. Chtěl jsem původně jít ještě dál, ale na svahy v okolí Husy svítí večerní sluníčko a tak se rozhodnu natáhnout si svojí síť mezi dva stromy. Nevypadá to, že by mělo dneska pršet, ale kdyby, tak je kousek odtud jeden převis, pod kterým se mohu vyspat. Nějakou dobu mi trvá správně natáhnout provazy, aby síť byla ne moc ani málo prohnutá. Je mi jasné, že nejpohodlnější přespání to asi nebude, ale o to tu nejde. Večer si opékám na malém ohýnku dva vuřty, a protože jsou dny extrémně dlouhé, jdu si lehnout ještě za světla.

Všude je úplně božský mír a jen večerní zpěvy ptáků umocňují ticho. Obloha střídá mnoho odstínů šedi, aby pak nakonec na chvíli zčernala a hvězdy se rozzářily. Moc nespím, zčásti proto, že každý prudší posun mě může shodit ze sítě dolů, zčásti proto, že podvědomě pozoruji, co se kolem mě děje a slyším každé prasknutí. Dostavuje se lehký meditativní stav, lehoulinký spánek, kdy ale cítím a vidím vše okolo. První noc sám v lese, kupodivu je tu úplný klid a les vůbec není nepřátelský, naopak cítím se naprosto jeho součástí. Opravdu černá noc je jen krátko a pak zas několik hodin svítá. K ránu se mi zdá mnoho snů, které jsou ale vždy přerušeny krátkým probuzením, snažím se dostat se zpátky do snu, ale to už se hraje jiný biograf a tak pořád dokola.

Nakonec vstanu a pomalu se vypravuji, všechno okolo už je dávno probuzené, ale nijak nespěchám, dneska mě čeká cesta do Dubí a svět je krásný.

Leave a Reply