Hledání sladkého života

La dolce vita

Italský fenomén la dolce vita máme spojený se sluncem, mořem, ženami, dobrým jídlem a vůbec s emotivním a pudovým prožíváním skutečnosti, možná i s lehkou dětinskostí a radováním se z každé maličkosti. Málokdy si ale uvědomujeme, že se jedná také o přesné postupy, které je třeba dodržovat, abychom si život skutečně osladili.

Je to jedna z věcí, které si povšimnete, až když se s italskou kulturou začnete potkávat pravidelně, slavná italská la dolce vita není něco, co existuje samo o sobě, ale naopak v mnohém jde o usilovné směřování k prožívání každého okamžiku života s co největším prožitkem a radostí z něj. Když jím, tak jím co nejlépe, když se oblékám, tak co nejlépe, když spím, tak co nejlépe, když se miluji, tak co nejlépe a s největším potěšením. Z části se jedná o kulturní vzorec, kde každá životní situace vedena se snahou o maximální požitek, avšak v rámci naprosto přesných pravidel.

Jeden z nespočetných rybích trhů v Neapoli
Jeden z nespočetných rybích trhů v Neapoli

Pokud se chceme vydat po stopách toho, co la dolce vita značí, je třeba začít jídlem. Slovo mangiare, tedy jíst, je bezpochyby tím nejdůležitějším slovesem vůbec a hovory o jídle představují zejména na jihu přes padesát procent obsahu komunikace obecně. Je až s neuvěřením s jakými emocemi Italové mluví o tom, co kde snědli nebo snědí. Vášnivě se hovoří o zítřejší snídani i večeři a z počátku jeden nechápe proč musí vědět, co bude chtít zítra k obědu, ale právě to, že víte co chcete jíst, je v širším hledisku ukázka toho, že dokážete poslouchat svůj vnitřní hlas a víte, co od života chcete. Málokdy se ponížíte před italskou ženu víc než když nevíte co chcete jíst.

Jedna z neapolských sladkých specialit Baba
Jedna z neapolských sladkých specialit Baba

Vše okolo jídla má ale přesná pravidla, cappuccino se nepije po jedenácté hodině dopolední, ryba se nepřipravuje s cibulí, na podrážděný žaludek je čaj z fenyklu. Stejně tak každý recept má v každém regionu přesně daný postup. „Lidé si často myslí, že můžou udělat recept podobně a pořád to bude to samé jídlo, ale není.“ Říká mi jeden Ital, co procestoval svět. Jde o každý detail, někde se použijí malá žlutá rajčátka a to dělá onu specifickou chuť. S červenými by už to bylo jiné. Neapolská pizza má jemné nadýchané okraje, nikoliv křupavé a právě proto je to ta pravá pizza z Neapole. A tak je jídlo všude trošku jiné. Italové berou to nejlepší z historie, ale na rozdíl třeba od Řeků se nebojí věci inovovat k lepšímu.

Důležité je vnímat, že la dolce vita je v mnohém přesný postup, který pokud budeme následovat, povede ke zkvalitnění prožívání našeho života.  Na téhle pláži je třeba si odložit jídlo právě sem, protože tu zůstane v chládku, nejlepší pizzeta rottonda je k dostání právě u tohoto chlapíka, který otvírá v sedm večer a chobotnice v téhle malé restauraci je vyhlášená po celém kraji. Italové mají přes dva tisíce let dlouhou tradici vylepšování postupů, které vedou ke sladkému životu.

Vím, že rozpoutávat znovu debatu mezi naučeným a vrozeným chováním nemá smysl, ale přesto si kladu otázku, zdali je možné sladký život přenést i do zaalpského prostoru, alespoň v nějaké okleštěné verzi. Věřím, že to nějak půjde.

                                                                                                                         listopad 2016

Leave a Reply