Gyros, kebab, falafel…

kloboukdolu

První gyros, který jsem kdy ochutnal, byl ten, který se po revoluci dělal v masně na Pražské ulici v Příbrami, houska, vepřové maso naprosto odlišné chuti, bílá zálivka a zelí a já si ho tehdy tak zamiloval, že jsem si přál na oslavu svých narozenin celou tyč masa najednou.

O mnoho let později jsem měl zase neskutečnou chuť zajít si koupit gyros jako odměnu za první obdrženou kyperskou výplatu, která se ale tehdá rozutekla tak rychle, že mezitím začal masopust a já jsem si musel ještě 46 dní počkat. Až poté jsem se mohl zakousnout do velké kyperské pity, opečených kousků vepřového a kuřecího, šťavnatých rajčat, okurek, tzatziků a několika hranolků.

Na rozdíl od běžné představy, kdy nám celý svět masa napíchaného na tyči splývá v jeden rozmražený kebab se zelím, se totiž jedná o pestrý svět plný hrdosti, rozdílů a touhy znovu ochutnat tu jedinou správnou kombinaci, kterou si jeden oblíbil na ulici svého mládí. Rozdíly přitom jdou tak daleko, že Řek nevidí žádnou souvislost mezi gyrosem a shawarmou, ač nám se obé bude zdát jako variace téhož.

Mé vzpomínky  se tříští mezi země, chutě a přístupy. Vzpomínám si třeba, jak jsem únorového odpoledne někde na severní straně Kypru naznal, že doner kebab a Coca-cola tvoří dokonale se spojující chuť protikladů – orientálního a okcidentálního. Nebo si zavzpomenu na gyros, který jsem ochutnal na začátku Flea marketu v Athénách. Po celodenním památkaření, podávaný vnadnou Řekyní, na mě zapůsobil více než mnohé památky tohoto magického polyteistického kopce.

Pamatuji si, jak jsem poprvé viděl dřevěné uhlí ve stojatých grilech, na kterých se maso opékalo ještě před plynovými ohni.  Bylo to v Istanbulu a musel jsem si prostě dát ještě jeden durum i když už jsem vůbec nemohl. Nad domácí směsí masa trůnilo na jehle napíchnuté rajče a ve mne se mísily pocity slasti a přeplněnosti.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Někde v Istanbulu

Určitě bych si vzpomněl na nějaké falafely a kebaby v Berlíně, kam jsme jako mladí studenti párkrát zajeli a jejichž konzumace patřila k našim výletům stejně jako chození po ulicích s Berlienerem v ruce. Nebo na stáž ve Štýrském Hradci, kde mi jejich skoro každodenní pojídání šetřilo peníze z diet a kde jsem někdy v roce 2013 viděl poprvé pro mě v Rakousku neznámým fenoménem – přistěhovalecké čtvrtě.

Nelze zapomenout, jak jsme po měsíci na Krétě poslední večer před odjezdem konečně našli ten ideální gyros, s vyváženou chutí masa, zálivky a několika správně osmaženými brambůrky. Bylo to shodou okolností na stejné ulici, na které jsme poprvé zastavili při příjezdu na ostrov. Tenkrát se nám po Římu zdála jako poměrně obstarožní a zaprášená ulička východního městečka. Poslední večer už ale byla svítícím moderním bulvárem táhnoucím se na míle daleko.

A musím samozřejmě zmínit také tři velká kyperská setkání. Jedno ze severu, druhé ze středu a třetí z jihu ostrova. Na severní straně ostrova, v rušné ale zapadlé uličce mimo hlavní ruch bylo místními hojně navštěvované místo a tam durum tak vyvážené chuti, že člověk opravdu váhal, zdali má zvolit krásné restaurace v malebném přístavu kombinujícím benátské a osmanské vlivy, nebo ten malý zapadlý podnik ve vedlejší uličce s dveřmi, co se netrhnou.

Pak tu bylo místo na jihu, které nebylo nijak vyhlášené, ale jehož chuť, jak už jsem naznačil na začátku, se mi vypálila do jazyka. Zatímco Řekové směs salátu, masa a zálivky balí do kruhové, někdy i předsmažené pity, na Kypru se velká pita rozřízne a směs se vkládá dovnitř. A ač Kypřané dávají raději přednost souvlaki v pitě s petrželí, citronem a tahini, je kyperský gyros v mnohém opravdu specifický. Pita je opravdu velká a je už spíše východního typu, takže je vlastně problém celou porci sníst. Velmi důležitou roli zde hrají čerstvé okurky a rajčata, plnohodnotní partneři masa.

Ve středu ostrova to pak byla turecká jídelna, kam chodili v neděli jíst mužové z celého okolí. My jsme zde většinou končili naše roadtripy po severu. Dávali jsme si vždy čočkovou polévku s domácím, v peci pečeným chlebem, a pak ještě durum, jehož placka byla pečená přímo na ohni před námi, k tomu samozřejmě ayran. Tahle hojnost chutí naprosto podtrhla celý víkend nacpaný zážitky a já si dodnes pamatuji hlas číšníka, který tam s vysokou fistulí čile pobíhal mezi stoly a přijímal objednávky.

Některé životní situace vypalují chutě do paměti a je vlastně jedno jak moc banální situace to z globálního hlediska jsou. Kdyby byl můj život jiný, budu zde psát o třeba o langustách. Proto a přesto, když se spojí 4 základní elementy východního mediteránu– maso, zelenina, chléb a jogurt, vyvstává přede mnou něco, co pro mne vždy bude jedním z archetypů východního mediteránu.

Leave a Reply