Deirdřin soud

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Irininy zahrady jsou ukryty v uličkách nad gotickým opatstvím Bellapais, na severních svazích hor  turecké části Kypru. Pohoří se zde pomalu zvedá přímo z moře do vysokých a ostrých vápencových špiček a někde v dálce na horizontu je za dobrého počasí vidět Anatólie. Jen pár kilometrů odtud, na břehu moře, rozprostírá se starobylá Kyrénie, dnešní Girne, jedno z nejhezčích míst ve středomoří.

Do Bellapais se jezdí kvůli gotické stavbě opatství francouzského původu a vzezření z 13. století (gotika na Kypru má své vysvětlení ve středověkých snahách o dobytí nedalekého Svatého hrobu), která tu v tureckých kulisách, zahalena květinami a s výhledem na moře, vypadá jako část rajské zahrady – ostatně název opatství Abbaye de la Belle Paix – opatství míru, naznačuje, jak moc nadpozemské místo tu tehdejší mniši našli. Nahoru do kopce, nějakých dvě stě metrů uličkou tak úzkou a místy tak strmou, že ji auto téměř neprojede, leží Irininy zahrady, místo deirdřina soudu.

Bellapais -opatství míru
Bellapais -opatství míru

Za nenápadnou brankou se skrývá zahrada s několika stavbami, které tu John a Vivian Guthrie zakoupili a zrenovovali po roce 1952, poté, co si jako doktoři odpracovali několik let v Kuvajtu a následně byli penzionováni v relativně mladém věku. Zde našli místo k důchodovému odpočinku a k uměleckým aktivitám – hře na piano a malování obrazů. Lehko si představit, jak romantické muselo být místo tehdy, v téměř nezastavené části ostrova, bez vody a elektřiny, ale s nepřekonatelnou scenérií, vystavené moři, slunci a anatolským větrům. Ostatně Lawrence Durell jen pár metrů odtud psal knihu Bitter Lemons, z hlediska celosvětové literatury asi zanedbatelnou, ale pro koloniální Kypr důležitou knihu.

v zahradách
v zahradách

Vyrůstala zde i dcera Guthriových, Deirdre, a to až do doby, než jí uchvátilo Flamengo a ona za ním vycestovala do Španělska a do světa, aby se stala i přes své skotské kořeny jeho uznávanou tanečnicí. K návratu zpět do Bellapais ji přiměla až smrt její maminky v roce 1987. Deirdre přijela z Ameriky na tři týdny a už neodjela. Postupem času zde vybudovala Irininy zahrady (Gardens of Irini), bed and breakfast s neuvěřitelným duchem, kam mnozí jezdí pravidelně nabírat energii a podměty pro další život.

já a zrcadlo
já a zrcadlo

Zahrada, jak je tu zvykem a nezbytností, je vybetonována a s mnoha květináči, nese se v koloniálně-orientálním duchu, s příchutí flamenga. V parném létu zahrada poskytuje kýžený stín a chládek. Květy se mísí s uměním na stěnách, mozaikami, zrcadly a zašlými detaily kování klik. Je tu několik stolů pro hosty, okolo nich keře a rostliny a pár líných koček. Vstoupit do zahrad je jako vstoupit do dávno nepoužívaného ateliéru, kde všechno zůstalo nezměněno od posledního tahu štětcem před mnoha lety.

kocour má vždy přednost
kocour má vždy přednost

Deirdre, dnes už dáma v letech, přináší gin a tonic, s plátky vynikajícího citrónu, usadí se, sama se napije, pohladí kocoura a zeptá se: „Tak co jsi v životě dělal?“ V našem kontextu nezákeřná otázka, ve zdejším prostředí ale nabývá ultimátního charakteru a člověk cítí, že se z ní nechce jen tak vyvléknout a odpovídá popravdě, i kdyby měl říct, že to za moc nestálo. Jednomu dochází, co je v životě důležité a co nikoliv a že místo obchodního kreativce, na kterém si tak zakládal, je u deirdřina soudu vlastně nic nevážící kvalitou.

stěny a rostliny
stěny a rostliny

Představuji si, že jednou až zavřu oči na posledy, předstoupím před podobný soud. A asi už je jasné, že v moment nejvyšší pravdy a upřímnosti nepotřebujeme, aby nás někdo soudil, ale soudíme sami sebe a od srdce, jelikož jsme schopni svůj život vidět bez falší, které si dnes a denně mažeme na chleba jako pravdu.

Čas od času, představuji si, že sedím v Irininých zahradách, popíjím gin s tonikem a vyprávím o svém současném životě. Masiv pohoří zvedá lehký vánek přicházející od moře, jehož modř se na horizontu spájí s oblohou v nedohlednu. Byl bych sám spokojený s tím, co právě vypravuji?

únor 2017

Leave a Reply