Cintorín vo Stratenej

Cintorín vo Stratenej

Stmívá se a z lesa se pomalu vypařuje celodenní déšť. Hledáme ubytování nebo nějaké místo, kde se dají rozložit stany. Všude ale mají plno nebo se nám zas něco nezdá. Až pak přijíždíme do vesničky Stratená ve Slovenském ráji.


A tu se objeví světýlko v jinak potemnělé vesnici, vítá nás Stará krčma nabízející nocleh, pálenku a nějaké to jídlo. A všem je jasné, že tohle je to místo, kde by bylo fajn strávit noc. Nakonec nejsou volné pokoje, ale karavan vzadu u řeky, což je pro nás ještě lepší než normální pokoj. Majitelé jsou sympatický pár, takoví hipíci, pár letech pracovali po různých hotelech, a když ona zdědila nemovitost ve Stratenej, rozhodli se tu otevřít krčmu s ubytováním. Ptáme se kam zítra, co v okolí, jaký tu je život a příjemně popíjíme až do noci.

Ráno na doporučení vycházíme směr Havraní skála, což je stolová hora čnící se nad místními divokými lesy. Nejdřív mezi domky a kolem kostela a pak směrem k úzkému skalnatému průsmyku. Tu, kousek za vesnicí sevřenou skalami, že ani na pole místa není, nachází se starý cintorín a pod ním studánka. Náhrobky a kříže splývají s okolní přírodou a nejedné duši by se tu chtělo spočinout. Prohlížíme náhrobky a mne se u jednoho hrobu zdá, že tu datum úmrtí bylo vybroušeno později k již hotovému jménu. Dělám si fotku a vzpomínám, že něco podobného už jsem viděl na chorvatském ostrově Vis, nad městečkem Komiža, kde leží hřbitov a tam hrob s náhrobkem, který si nechal místní manželský pár vytesat ještě za svých životů, aby pak mohli pěkně spolu s výhledem na moře odpočívat na věčnosti.

Starý cintorín
Starý cintorín

Pak už se cesta ztrácí v lese a my po ní začínáme stoupat k průsmyku. To by ale už byl jiný příběh. Teď se musíme v čase přesunout do budoucnosti, kdy sedím u počítače a prohlížím si fotky z naší cesty. Vypadne na mě fotka ze hřbitova a až nyní si všímám, co je na náhrobku značeno.  Pánovi umřela žena v poměrně brzkém věku padesáti sedmi let.  Muž pak asi nechal vytesat náhrobek, kde už dopředu umístil své jméno po boku manželky, že už tu dlouho nepobude, a že pak už jen dopíší datum jeho odchodu. Na jejich společný náhrobek dal vytesat nápis: „Prečo osud bol tak kruty….“ a to je ono, zbytek nápisu na fotce nemám a ani na místě jsem si ho tehdy nepřečetl. A tak se mohu jen domýšlet, co to bylo za těžký osud a kolik bezesných nocí tu někde v chalupě mezi strmými kopci strávil muž s touhou odejít za svou ženou. Kdo ví? Nakonec tu ale byl ještě dvacet dalších let.

Cestou do soutěsky
Cestou do soutěsky

Ano dvacet dalších let. A to je pěkná porce, co jsem třeba zažil od svých deseti do třiceti let. No dobrá, každá dvacetiletka je jiná, ale přece. Pamatuji se na podobný osud, kdy kamarádka vyprávěla příběh její babičky, která po smrti svého manžela zalehla do postele s tím, že už nechce žít. A nakonec tu je nejmíň čtvrtstoletí. Tehdá to někdo z mých přátel vykládal tak, že je možné, že osud babičce připravil ještě něco jiného, a proto čekat v posteli na smrt bylo zbytečné. A to je vlastně to, co tu jinými slovy píšu i já. Jeden se dostane do situace, kdy už se mu nechce pokračovat, kdy už nevidí konec a den za dnem se brodí jen bahnem temných myšlenek a vzpomínek, kdy už se nechce znova začínat něco dalšího.

To hezké na světě ale je, že nikdy nevíme, zdali to, co jsme viděli jako vrchol našeho života, nebyl jen nějaký úsek, příprava na něco dalšího, kdy s nějakým odstupem je vidět, že ten nahoře pro nás přichystal ještě další příběh. Pak už je jen na nás, zdali se po čase otřepeme a novou výzvu sebereme, nebo zdali už v prachu a bolesti z předchozí tragédie zůstaneme ležet. Někdy to ale může být i dost dlouhá doba. Bůhví co si nakonec vybral pán zo Stratenej.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Pohled od hřbitova na vesnici.

srpen 2016

Leave a Reply