Čas námořní

Man and the sea

Vzpomínám si, jak sem poprvé uviděl antický vrak. Bylo to v Girne, na severní straně Kypru, v muzeu, které se nachází ve staré benátské pevnosti nad přístavem. Více než kusy dřeva ve velkém potemnělém sále mě fascinovaly zdejší až lehce naivní nástěnné ilustrace, zobrazující život tehdejších námořníků. Od té doby občas přemýšlím o životě námořníků plavících se mediteránem nějakých dva a půl tisíce let nazpátek.

Zároveň mám to štěstí, že se mohu plavit už nějakých dvacet let po jadranských ostrovech a skoro každý rok mohu na týden nebo dva prožít nějaké to malé námořní dobrodružství. A nebyl bych to já, aby se má mysl nerozjančila příběhy dávných námořníků už při lehkém poryvu větru. Jak asi trávili čas na lodi, podle čeho se rozhodovali kudy plout, co jedli a co si povídali?

Nejvíc mě ale fascinuje ten námořní čas. Zvlášť poté, co jeden po páteční práci usedne do automobilu, aby se už v sobotu nalodil v jedné z chorvatských marin a vyplul do jiného časoprostoru.Vlastně už po dojezdu do mariny se čas zpomaluje, přípravy lodí se táhnou a co by jeden ještě před pár hodinami viděl jako bezbřehé plýtvání časem, se nyní stává přirozeným chodem věcí a po vyplutí tenhle pocit ještě zesílí.

Námořní čas je charakteristický tím, že se vše koná, až k tomu nastanou vhodné podmínky a úmysl člověka někde být nebo něco dopravit se musí podřídit živlu moře (do námořního deníku se dopředu píše jen odkud se vyjíždí, ale nikoliv kam se ten den má dojet). Dnes je tato podřízenost omezena spíš jen na orkány a silné bouře, na menší plachetnici je ale síla moře stále velmi patrná. Navíc si stačí představit dobu před vynalezením mapy (jak třeba popsat ústně cestu ze Splitu do Korčuly), dobu, kdy nebyl žádný motor a chatrné plachty se daly napnout jen když nastal příznivý vítr a celá ta podřízenost živlu dostává naprosto existenčních kontur.

před bouří
před bouří

Je dobré si tu připomenout, že staří Řekové rozlišovali nejméně dva druhy času. Chronos je čas odbíjený hodinami, čas lineárně plující stejnoměrně kupředu. Čas, na kterém je založena naše civilizace. Pak je tu ještě Kairos, čas k něčemu. Vyplout se dá jen za příznivého větru a počasí, květy bezu se dají sbírat jen na začátku léta a studentskou lásku v domově důchodců už prožít nelze.

Je nějak zřejmé, že naše civilizace od 9 do 5 je založena na lineárním, stejnoměrném čase a Foucaultovsky řečeno, se nám snaží poskytnout zdání, ve kterém je na vše dost unifikovaného času: jahody si můžeme koupit i v zimě, a tak nehrozí, že bychom zběhli od obrazovek v době, kdy nastane čas – Kairos k jejich sběru, a my tak můžeme prosvištět lineárně celým časem našeho života, aniž bychom se vlastně ptali, zda teď není k něčemu vhodná doba (pokud se už dlouhou dobu mluví o zrychleném vnímání času, kdy jeden rok vlastně vůbec nic neznamená, není to náhodou také tím, že Kairos byl v naší civilizaci ubyt Chronem a my jsme v sobě zabili schopnost prožívat kvalitu času?).

Náš šestý smysl, schopnost rozeznávat, co nám chce svět říct, kdy je ten pravý čas vyplout a kde by mohla být zrádná mělčina, naprosto zakrněl a já sedím v kokpitu s tabletem v ruce, před sebou jako v počítačové hře vidím mapu s polohou lodi, hloubkou, rychlostí, vzdáleností do cíle a jen marně vzpomínám na své začátky, kdy se ještě používaly náměry vynesené do mapy a světla majáků, doby, kdy GPS byl jen podpůrný prostředek na malé šedivé obrazovce a já jsem neustále pendloval mezi kapitánským stolkem v podpalubí a kokpitem, abych ohlásil změnu kurzu nebo různá nebezpečí.

Přesouvám se chvíli na příď lodi, která se pohupuje v mírných vlnách, dívám se do dálky a snažím se odhadnout, jak bych projel mezi ostrovy, nebýt moderních navigačních prostředků. Marně se snažím vzbudit svůj šestý smysl a snažím se vycítit, kudy vede ta správná cesta. Po chvíli se vracím k přístroji, který mi přesně ukáže v kolik dorazíme do cíle a který Kairos mění v pouhý Chronos, čas, který žijeme bez toho, aniž bychom pociťovali nějaké životní výzvy, čas, ve kterém je pocit života vyhandlován za bezpečí a nudu.

Kdy vyplout?
Kdy vyplout?

V mysli jsem zpět se čtyřmi námořníky z kyrénského vraku lodi. Jsou v přístavu na Kosu a už dva týdny nemohou díky nepříznivému počasí vyplout. Lelkují, hrají v kostky a vyprávějí si příběhy. Mladí poslouchají příběhy starších. Starší pozorují nezbednosti mladých a vzpomínají na svá junácká léta. Čekají na to správné znamení vyplout. Možná to potrvá ještě pár dní, možná tu ale budou déle. Nemá cenu ptát se otázkami lineárního času: Kdy přijdeš na večeři? Nebo proč to ještě není? Vypluje se zkrátka, až bozi dají.

Naštěstí na moři stále vládne Kairos, i přes všechny ty snahy zredukovat jej na Chronos, třebas když nás silný déšť a bóra uvězní na tři dny na malém ostrově, kdesi na severním Jadranu. „Dvacet dní dovolené za rok a my z toho tři dny musíme strávit na tomhle místě.“ Křičí Chronos, „Uklidni se a běž se projít přes ostrov na druhou stranu, ciť vůně ostrova při dešti a poslouchej neopakovatelné šumění mediteránních borovic.“ Odpovídá klidným hlasem Kairos.

A samozřejmě má myšlenka směřuje k tomu, že čím více se obklopujeme přístroji a náš svět se stává vypočitatelnějším a přesnějším, tím více krní náš šestý smysl. A stejně tak čím více vnímáme čas lineárně, tím rychleji letí a tím méně jej umíme prožívat (Musím tu vzpomenout, jak mi hned na začátku dvouměsíční cesty po Indonésii spadly hodinky z necelého metru na zem při mezipřistání v Kuala Lumpuru, jejich rozbití, ač fyzikálně dost složitě vysvětlitelné, pak přineslo dva měsíce života, který se řídil pouze časem k něčemu –Kairem a asi netřeba více rozepisovat, jak rozdílná zkušenost to byla).

Přicházející bóra
Přicházející bóra

Kairos je čas zvířecí, je to čas z dob, kdy jsme museli být plně podřízeni běhu přírody a jedině podřízení jejímu řádu znamenalo přežití. Chronos je čas, který nás odebírá lůnu přírody a vede do civilizace, kde díky přístrojům není na Kairos tolik nutné brát zřetel. Chronos na druhou stranu dělá vše lehčí a je v něm mnohem jednodušší přežívat (není také přemíra Chronu důvod rozšíření prokrastinace, kdy  nedokážeme vnímat výzvy světa k akci a jen sebelítostně sedíme v bezpečí před počítačem v neschopnosti se zvednout a začít něco konat?).

Aby to nevyznělo tak tragicky, Chronos není špatný čas, je jej v naší kultuře využíváme až přespříliš a jak známo nadužívání čehokoliv škodí. Alespoň já tak potřebuju mít občas pocit, že život neubíhá lineárně, že se vezu na určité vlně, zaposlouchán do rytmu tohoto světa. Pak mám pocit, že žiju, že každá minuta života se protahuje na nekonečno, nebo spíš že je naprosto zbytečné ptát se na to, co je to minuta a co je to vůbec nějaký rok.

Již třetí den jsme na jednom místě, u mola vystavenému větru a dešti. V průlivu mezi ostrovy je na bójce uvázána plachetnice s roztrhanými plachtami, plachetnice, jejíž švédská posádka nevyslyšela volání šestého smyslu. Nedaleko od mola, na břehu moře je malá konoba, sedí v ní místní lidé moře, pokuřují a hrají karty. Na moře se dívají přes průhledné plastové rolety, které brání větru a dešti vniknout dovnitř. Těžce si nevzpomenout na kavárnu v Piraeu, kterou popisuje Nikos Kazantzakis na začátku Řeka Zorby, na námořníky popíjející šalvějový odvar a na vlny stříkající až na nábřežní molo. Lidé moře budou mít vždy jiný přístup k životu a jejich šestý smysl doufejme nezakrní tak, jak se tomu děje u nás.

                                                                                                                říjen 2017

Leave a Reply