Buzuki a Vídeňská filharmonie

kloboukdolu

Sledování novoročního koncertu Vídeňské filharmonie patří ke koloritu snad všude na světě. Pokud se ale na koncert díváme v zemích vonících orientem, třeba na Kypru, jsou naše emoce v mnohém opravdu smíšené. Je těsně po Vánocích, které se tu slaví jinak, do města umístění plastoví sobi s palmami a mořským příbojem tvoří nevšední kombinaci a Santa Klaus na pláži vypadá prostě jinak než ladovské Vánoce. To vše je doprovázeno zimními západy slunce, kdy se obloha barví jako z pohádek tisíce a jedné noci.

Vídeňský život přenášený během koncertu se najednou zdá být tak teskně blízký tomu českému, i když to co vidíme, je spíše pohled přímo do očí platónské ideje, než její nejasný český jeskynní stín. Přesto si jeden s láskou zavzpomíná na ten řád, doudlebská políčka, šumění lesů, podzimní nečas, kavárny a najednou v orchestrální hudbě ucítí poprvé cosi svého, niterného a snad i vlasteneckého. Jeden se chvíli zaposlouchá a za chvíli už je tu Radeckého pochod, titulky, konec a následný pohled z okna na mořskou pláž se zešedlým mořem jej zase vrací tam, odkud byl na chvíli vytržen.

Je tu realita orientálního Kypru, kde za hudební archetyp můžeme považovat hrdý mužský zpěv doprovázený hrou na strunný nástroj buzuki. Rozdíl může být jen stěží černobílejší.

Na jedné straně velká, honosná a do všech detailů promyšlená budova a v ní přesný orchestr, skládající se z mužů a žen cvičících mnoho hodin po mnoho let, aby pak mohli párkrát udeřit do tympánu nebo ve skupině dalších houslistů přejet smyčcem struny svých houslí v přesně daných časových rytmech.

sv. Lazar
sv. Lazar

Všichni jsou přitom bezmezně oddáni pohybům velkého dirigenta a není tak těžké si domyslet kolik nevyřčených a v podvědomí bojovaných bitev se tu odehrává, aby se ten či onen dostal na svou vysněnou pozici v orchestru. Ostatně oblíbená intelektuální hra, zdali je podvědomí univerzální lidská kategorie, třeba jako pravá noha, nebo zdali je vlastní spíše vídeňskému okruhu a evropské kultuře a třeba v Orientu jen vzácně se vyskytující, je tu opravdu namístě.

Na orchestrálním výsledku je pak krom známých melodií nejvíce ceněná přesnost, organizovanost, vypracovanost a strojová rafinovanost, kterou se celé soukolí dává do pohybu. Celý svět tu obdivuje nadindividuální stroj v té nejlepší parádě.

zimní moře
zimní moře

Oproti tomu stojí Řek se svou hrdou a často bolestnou písní o lásce, zemi a krutosti života. Stojí tu sám, s roztrhaným srdcem a vůlí neustoupit ani o píď. Jeho hlas vychází přímo ze srdce. Doprovází ho jen zvuk strun a jeho hlas se rozléhá po přístavních tavernách nebo vyprahlých kopcích za západu slunce. Ani zdechu po dokonalosti, přesnosti a snaze motorově šlapat. Je tu jen on a ti, kteří mu propadli. Pokud se mu někdo znelíbí, vyřádí si to s ním hned tady a čestně, donášení v orchestru a pikle jsou mu zcela cizí.

Pokud bychom měli tyto dvě hudby přiřadit k lidským orgánům, tak orchestr bude mozkem a buzuki srdcem. Každý geniální a obdivuhodné ve svém vlastním pojetí. Bez hodnocení lepší nebo horší. Přesto nám tato dvojice expresí vypovídá o něčem hlubším, co panuje mezi našimi světy, mezi tím, co rozděluje orient a okcident.

Leave a Reply