Budapešť, na předměstí Balkánu

Paprika, guláš, klobása, dvě města Buda a Pešť, ležící na březích Dunaje. Nebo také úspěšná politika ve vztahu k rakouskému mocnářství. Jindy zase lázně, víno, souměrná děvčata nebo spousty secesních baráků. To jsou časté asociace spojené s hlavním městem Maďarska.
V Budapešti jsem trávil poslední kontinentální večer předtím, než jsem se odstěhoval na Kypr. Zapaloval jsem tu svíčku v místním pravoslavném kostele na břehu Dunaje a pojedl předražený guláš v turistické oblasti, na moc víc ale už tehdy nebyl čas. No a po pár letech nastal čas prohlédnout si město důkladněji.

Na cestu se vydáváme v sobotním květnovém ránu přeplněným rychlíkem Jaroslav Hašek. Postupem na východ se mění ráz krajiny, měst                    i přistupujících. Rychlost vlaku se snižuje, a když se konečně dostaneme na kávu v jídelním voze, objevuje se za okny Dunaj, který na pár dní zůstane naším společníkem. Zjevují se kulové, barevné báně kostelů, jakoby odněkud z orientu. Křovinná vegetace tu střídá vysoké stromy, odpadky a bordel se válí okolo trati, je půlka května a tráva už je místy sežehlá sluncem, dost staveb je v celkem dezolátním stavu, zkrátka taková ta balkánská omšelost, nepořádek, zašlost a zároveň trošku divokost a taky zdobnost. A to i přes to, že Maďarsko geograficky není součástí Balkánu.

Vlak zastaví na nádraží Keléti a najednou je všechno jinak, ohromná střešní konstrukce prvotřídní kvality přikrývá cestující a klidně by právě mohla přijíždět parní lokomotiva s hodnostáři ze starého Rakouska.  Před nádražím proudí široký bulvár Rákoczi út, po němž se řítí automobily v několika řadách a já si zas připadám jak někde v Paříži. Vše je omšelé, špinavé, ale se zvláštním kouzlem a hlavně veliké. Stejně jako Paříž i Budapešť nasávala a nasává z širokého okolí vše podstatné, intelektuální, kulturní i finanční větry z celého Balkánu, Rakouska i Slovenska.

Už jen ta poloha, město rozdělené mocným Dunajem: na východě rovinatá Pešť, jakoby symbol všech východních a jižních pust, nekonečných rovin, horkých větrů a všeho balkánského, naráží do Budy – hradby skal, spořádané, organizované západní civilizace. A to vše se tu na březích Dunaje mísí v jednom horkém kotlíku maďarského guláše.

Budapešť je zkrátka tím místem, kde lze jednoduše sledovat vlivy různých kultur a národností. Není problém vidět Budapešť jako první město Balkánu, nebo jako Rakousko-Uherskou perlu. Stačí si vybrat. Ono co také chtít od souměstí Budína, Starého Budína a Pešti, původně keltského oppida, později centra římské provincie Pannonia Inferior, kde se později vystřídalo mnoho různých kmenů, aby se tu pak usadili počátkem           10. století Maďaři. Sto padesát let tu po té nešťastné bitvě u Moháče vládl Turek, aby se pak město dostalo pod Rakouskou nadvládu.

Tak proč zrovna předměstí Balkánu? Protože zrovna tady a teď mě baví sledovat právě tuhle tvář. Je jaro, a po dlouhé zimě je trošku jižních vůní jen k dobru. V půlce května se dá venku večer sedět jen v tričku, mají tu všude malé silné espresso, mnohem častěji tu uvidíme různé tmavší tváře, balkánské cikány, dvanáctileté dívky oblečené jako dospělé ženy a s výrazným líčením nebo staré ženy s proporcemi jižních matron. Auta jsou tu opráskanější a nárazníky jsou tu od narážení do jiných aut. To vše ale jen v náznacích a jemně. Jsme               na předměstí, takže se nejedná o žádná do očí bijící znaky, ale pokud má jeden nějakou zkušenost s jižním a balkánským, pak se tu cítí jak ryba ve vodě.

Bary a hospody jsou mnohem víc otevřené do ulice, na rozích jsou kavárny. Stejně jako v Praze je tu mnoho secesních a neoklasicistních budov. Na rozdíl od Prahy je tu ale často prostor používán neúčelně ve prospěch krásy. Domy mají velká naddimenzovaná schodiště i vnitrobloky, střed fasády mnohdy ustupuje vytvářeje tak estetická zvlnění. Téměř chybí funkcionalismus a další čisté tvary a linie. Pokud už tu je nějaká stavba ze 70. nebo 80. let, pak je rovněž ustupující, zvlněná, kaskádovitá, jen ne přímá a úsporná. Nikde jsem neviděl tak silně působící sochy a pomníky jako v Budapešti. Ať už je to pomník krále Štěpána u Rybářské bašty, památník na Náměstí Hrdinů nebo sochy kdekoliv ve městě, je z nich cítit expresivnost, divokost, monumentálnost…jakožto křehký západní Slovan si pod každou sochou připadám jako rolník, před nímž se znenadání zjevili kočovní jezdci odněkud z východu.

Pak je tu jídlo. A o něm Maďaři hovoří s pravou jižní vášní. Jeden známý Maďar se takto pohádal v německém televizním pořadu, když mu místo tradiční maďarské papriky donesli kapii, jakožto symbol jeho země. Papriky mají Maďaři mnoho druhů, mnohem více než je normální smrtelník schopen rozeznat. Ve městě je hlavní tržiště, kde si lze udělat dobrý přehled            o všech těch klobásách, paprikách nebo o nakládané i čerstvé zelenině. Zelenina a koření tu vůbec hrají mnohem důležitější roli než u nás a není se čemu divit, v horkém maďarském létu uzraje v úrodných pustách téměř cokoliv. Takže v maďarském guláši je zelenina podstatnou součástí, zatímco v našem guláši je zelenina – cibule – jen nosičem chuti pro hovězí první housle a ve finále v jídle vůbec není přítomna.

prodej zeleniny na hlavním trhu

Ve městě přímo bují prodejny pouličního jídla – kebabárny, bistra, podniky otevřené do ulice a vše má proporce istanbulských ulic. Posezení venku je přirozenou součástí ulic a Turci, sedící před Kebab Antalya, tu působí naprosto domácky.  Živoucí ulice, plná sexistických reklam, neonů, barev, zároveň rozpadající se budovy, omšelost, to vše dělá z Budapešti ideální místo na návštěvy jakéhokoliv druhu. Budapešť sama o sobě žádný krystalický Balkán není, ale teplý vítr z pust sem čas od času zanáší teplý balkánský vzduch. A je fajn mít takové město kousek od našich hranic.

 

Leave a Reply