Ani nevím, jak mám tenhle příběh uvést, snad, že to byl jeden z nejsilnějších příběhů v mém životě, ač se v něm nic dramatického neudálo. V některých ohledech se v něm zrcadlí duch Smutných tropů od francouzského antropologa Clauda Lévi-Strausse, duch setkání s něčím původním, nezkaženým západní kulturou. V jiných ohledech se v něm promítá první kontakt s deštným pralesem – či alespoň deštným lesem. Je to vyprávění z nejvýchodnějšího místa světa, kam jsem se dostal, z místa, jež Portugalci nazvali – dle bujné vegetace – Flores a místní mu říkají Nusa Tenggara Timur.
Author: kloboukdolu
Půda a prach
Po návratu z Kypru do české krajiny jednoho udiví, jak rozdílně působí naše půda od té vyprahlé krajiny východního středomoří, která si místy nezadá s polopouští – mluvíme li o ostrovním vnitrozemí. Běžně nevnímáme, že naše půda je živý organismus – tlustá živá vrstva – po které se pohybujeme. Takové věci si uvědomíme, až když se po nějaké delší době vrátíme zpět do vlasti. Stačí si třeba vybavit na náš les, kde vlastně není možné přesně rozeznat, kdy začíná půda a kdy stromy. Kořeny zapuštěné do hlíny, hrabanka, mravenci, brouci, vše tvoří jeden nerozdělitelný svět. Naprší, půda se nasákne vodou a nabobtná, je sucho a pokožka vysychá. Na Kypru tahle živá pokožka chybí. Je tu jen prach, a pokud z něj na chvíli něco vyroste, pak se to zas v prach obrací.
Stanislav Komárek: Zápisky z Orientu, Zápisky z Okcidentu
V přehledu cestovatelských knížek, které mě ovlivnily, se na významném místě vyjímají dva soubory esejů od Stanislava Komárka: Zápisky z Orientu a Zápisky z Okcidentu. I po skoro deseti letech od jejich vydání nemají mnoho konkurence.
Pokračovat “Stanislav Komárek: Zápisky z Orientu, Zápisky z Okcidentu”
Hledání sladkého života
Italský fenomén la dolce vita máme spojený se sluncem, mořem, ženami, dobrým jídlem a vůbec s emotivním a pudovým prožíváním skutečnosti, možná i s lehkou dětinskostí a radováním se z každé maličkosti. Málokdy si ale uvědomujeme, že se jedná také o přesné postupy, které je třeba dodržovat, abychom si život skutečně osladili.
Pokračovat “Hledání sladkého života”
Světlo září nad Stavrovouni
Během mého pobytu na Kypru mi bylo dopřáno poznat také mnoho nábožensky významných míst. Jedním z nich je klášter Stavrovouni, tyčící se jako dominanta nad larnackým zálivem. Stejně jako je tomu u mnišské republiky Athos i sem mají ženy vstup přísně zakázán.
Pokračovat “Světlo září nad Stavrovouni”
Za hradby Pompejí
Ten příběh mi jako malému poprvé vyprávěla babička a zná ho asi každý. Město ležící pod Vesuvem bylo zasypáno léta páně 79 horkým popelem ze sopky, která se probudila po osmi stech letech spánku a kdo nestačil utéct, nalézá smrt pod bortícími se krovy budov v Pompejích, Herculaneu a dalších sídlech v okolí hory.
Cintorín vo Stratenej
Stmívá se a z lesa se pomalu vypařuje celodenní déšť. Hledáme ubytování nebo nějaké místo, kde se dají rozložit stany. Všude ale mají plno nebo se nám zas něco nezdá. Až pak přijíždíme do vesničky Stratená ve Slovenském ráji.
Výstup na Rinjani
Mohutný kráter indonéské sopky Rinjani (3726m) je vidět z daleka a poutá k sobě pozornost jak místních, pro které je výstup tradičně náboženskou poutí, tak mnohé turisty, které už znudilo polehávání na plážích Bali, Lomboku nebo Gilies.
Skalka volně zdolaná
Malé příběhy mají někdy velká srdce a mně někdy stačí málo, abych se cítil jak ten největší hrdina. Procházím skalním městem, ve stejném příběhu, který jsem tu už popisoval s houpací sítí, na batohu mám lezečky a až uvidím skalku, která se mi bude líbit, zkusím si ji jen tak na volno vylézt.
Pokračovat “Skalka volně zdolaná”
Jiří Sádlo: Praha a Brno
Jiří Sádlo je rostlinný sociolog a biolog. Je také svérázný poutník po krajině a jeho postřehy, zabalené do poetického a sprosťáckého jazyka patří k tomu nejlepšímu, co se u nás v oblasti krajinné esejistiky nabízí.
Pokračovat “Jiří Sádlo: Praha a Brno”