O trhu a trzích

Dodnes si vybavuji vzpomínky na první opravdový trh. Myslím, že to město se jmenovalo Bela Cerkva a leželo blízko hranic Srbska s Rumunskem. Kromě ovoce a zeleniny všech tvarů a barev tu místní babičky prodávaly také živá kuřata a další zvířata. To vše s takovou energií, že se jeden až bál na trh vkročit.
Pokračovat “O trhu a trzích”

Gyros, kebab, falafel…

První gyros, který jsem kdy ochutnal, byl ten, který se po revoluci dělal v masně na Pražské ulici v Příbrami, houska, vepřové maso naprosto odlišné chuti, bílá zálivka a zelí a já si ho tehdy tak zamiloval, že jsem si přál na oslavu svých narozenin celou tyč masa najednou.
Pokračovat “Gyros, kebab, falafel…”

Nedělní oběd

Každý národ má své zvyky, jejichž pevnost a důslednost se ukáže hned, jakmile jsou v ohrožení. Třeba jen tím, že jeden je v cizině a nemá šanci nevědomě praktikovat své kulturní náboženství. Pro Čechy to je například obligátní víkendový výlet do přírody, pro Italy zase nedělní rodinný oběd. Bez těchto svátků by víkend prostě nebyl víkendem.
Pokračovat “Nedělní oběd”

Buzuki a Vídeňská filharmonie

Sledování novoročního koncertu Vídeňské filharmonie patří ke koloritu snad všude na světě. Pokud se ale na koncert díváme v zemích vonících orientem, třeba na Kypru, jsou naše emoce v mnohém opravdu smíšené. Je těsně po Vánocích, které se tu slaví jinak, do města umístění plastoví sobi s palmami a mořským příbojem tvoří nevšední kombinaci a Santa Klaus na pláži vypadá prostě jinak než ladovské Vánoce. To vše je doprovázeno zimními západy slunce, kdy se obloha barví jako z pohádek tisíce a jedné noci.
Pokračovat “Buzuki a Vídeňská filharmonie”

Mlžný opar nad Bosporem

Čtyři dny jsou na poznání Istanbulu příliš málo, ale i tak se po návratu znovu a znovu přistihuji v myšlenkách na ono město s téměř dokonalou polohou. Istanbulská zkušenost je mé první setkání s docela odlišnou kulturou, kde i skutek provedený podle dobrého evropského vychování může vybudit pohoršení a naopak.
Pokračovat “Mlžný opar nad Bosporem”

Amici di amici

Zavřu-li oči a pomyslím na mediterán, představím si tyrkysové moře a ucítím vůni piniových hájů. Na jazyku poválím bílé víno a zakousnu se do jednoho z mnoha oblíbených pokrmů. Krom vůní a pocitů se mi ale také vybaví příklady typického středomořského chování. A mezi ty nejkrystaličtější patří něco, čemu můžeme říkat třeba amici di amici, kamarádi kamarádů.
Pokračovat “Amici di amici”

Jak se pije v mediteránu

Dobře si pamatuji, jak jednou filosof Zdeněk Kratochvíl vyprávěl jednu z jeho mnohých a hlubokých pravd o řecké kultuře. Pravý Řek se nikdy neopije tak, že by nad sebou ztratil kontrolu, ale také by ideálně neměl být střízlivý.
Pokračovat “Jak se pije v mediteránu”

Krétskými roklemi

Neprošel jsem těmi největšími roklemi Kréty, ba spíše naopak, přesto musím říct, že zdejší rokle jsou pozoruhodný přírodní fenomén. Třeba když se v monumentální hradbě skal jistě půl kilometru vysoké objeví znenadání úzká puklina, která celou hradbu rozřízne od shora dolu. To se najednou ptám sám sebe, zdali nejsem na nějakém mnohem exotičtějším místě.
Pokračovat “Krétskými roklemi”

Corazón fee

Jedeme po rovné táhlé silnici, která je z obou stran lemována polopouští. Bílé pruhy namalované po krajích silnice určují náš směr na dlouho dopředu. V rádiu nám hraje reggaeton se španělskými texty typu: „ano, tak to mám ráda, jen víc, jen víc“. Na další stanici běží tklivá píseň o tom, jak muž nedostal. Jedno jaká stanice, pokaždé se ozve alespoň jednou pověstné španělské corazón. Od srdce tu jde všechno, a to i když jsme na konečku španělského území, na ostrově Fuerteventura.
Pokračovat “Corazón fee”